Celým svým srdcem ti vzdávám chválu, přímo před bohy, bůžky, modlami, idoly a vůdci ti zpívám žalmy, tobě, Hospodine, se klaním a tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost.

Na tebe spoléháme, Bože, protože věříme, že tvé milosrdenství trvá až na věky a týká se i všech nás.

Před týdnem tu byla řeč o králi, který zajatcům dopřál svobodu, a o prorocích, kteří místo sebechvály nebo místo sebemrskačství doporu­čují, aby se člověk podíval do zrcadla: neuvidí tam sice svého zachránce (Boha přece nikdy nikdo neviděl), uvidí tam však někoho, koho Bůh neopustil. Ten pohled za to stojí: aby nám došlo, kdo jsme, a taky aby bylo jasno v tom, že žádné zlo nemá navrch nad Boží lásku. Že i když je nejhůř, Bůh je nablízku a podává nám ruku.

Ten příběh (z knihy Ezdrášovy) má pokračování v osmé kapitole knihy Nehemjáš. Přiberme k němu ještě úryvek z druhého Pavlova dopisu do Korintu (2 K 4,6-7): Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Dějství první

Když svého času do země vtrhli vojáci a zanechali po sobě spoušť, způ­sobili tím nejen hospodářské škody, ale taky lidem nabourali víru. Spoustě lidí připadlo, že už Bohu odzvonilo: „Co s vírou, když nás neochránila?” tázali se a nevěděli, co dál. Bylo jim smutno a prorocké rady, ať se při hledání viníků nezapomenou podívat do zrcadla, hněvivě odmítali a považovali je málem za vlastizradu.

Jenže pak se poměry změnily, tamten král, pohan jak poleno, pro­pustil zajatce domů a nařídil vrátit lup. „Víra v Boha nás nezachránila, to až tady ten neznaboh,“ povídalo se (vcelku pochopitelně) mezi lidmi, jenže prorok Izajáš toho neznaboha nazval Božím mesiášem – aby jim došlo, že „co činí Bůh, vše dobré jest“, jak praví jeden song, a že když Bůh podniká nějakou záchrannou akci, nejsou jeho možnosti omezeny jen na ty, koho bychom mu doporučili.

Dějství druhé

Mají za sebou prožitá léta totality a nemají na ně dobré vzpomínky. Ale ta doba je pryč, teď jsou zase volní. Trvalo jim po návratu celá deseti­letí, než obnovili, co bylo třeba, ale teď už to skoro dokončili. “Zas to bude jako za starých časů. Byla to dřina a trvalo to dlouho, ale teď už se nám snad bude žít líp,” mínili a chystali se slavit.

I shromáždili se na velkém prostranství u Vodní brány. Postavili tam dřevěnou kazatelnu, na ni vystoupil znalec zákona Ezdráš a předčítal z Bible. Třináct mužů mu přitom koukalo přes rameno a on hlasitě četl od svítání až do oběda. Když otevřel Bibli, všichni vstali, a vždycky když dobrořečil Bohu, zvolali hlasitě amen.

Proč tu oslavu pojali zrovna takhle? Nebylo by lepší si něčím dob­rým přiťuknout na dosažené úspěchy? Nebylo by to lepší. Jedna věc jim totiž ještě schází: už mají vyšperkované domy, dokončili i hradby, aby sem nikdo cizí nemohl, ale ještě si musejí ujasnit, kdo vlastně jsou, kam jdou, odkud, proč a kudy. Kde jsou doopravdy doma (adresu mají, pošťák ji zná, ale tu nemyslím: mám na mysli kořeny, které je drží a živí a tak dál). Ještě před pár lety zažívali totalitu a úzkostně vyhlíželi nějaké světlo na konci tunelu. Teď jsou z tunelu venku (což stojí za oslavu), jenže co dál? Jaký máme vlastně cíl? Kudy a kam se dát?

Vyšli na náměstí, aby se poohlédli, jaké zaměření a smysl života kdo kde nabízí, a bylo z čeho vybírat. Vždycky je z čeho vybírat, různé recepty ekono­mické, národovecké, revoluční, pověrečné, prostě všeli­jaké, nabídka je to pestrá, ale co z ní zvolit? Tenkrát se oklepávali z totality, my se zas jednou budeme oklepávat z šoku, který způsobila epidemie, a čeká nás podobné hledání, co a jak dál.

Tam na prostranství před Vodní branou si někteří z nich uvědomili: „Ale my přece máme pevné kořeny, jen se v nich chceme víc vyznat.“ Právě proto jim čte Ezdráš zrovna z Bible, tam je toho o těch kořenech řečeno hodně. A tak poslouchali, vstávali, na kolena padali, amen volali a bylo jim čím dál tím smutněji. Zvlášť když slyšeli modlitbu, kterou pronesl úředník Nehemjáš. Vlastně to byla taková dlouhatánská inven­tura života: “Dal jsi nám svět k přebývání, Bože, zařídils nám jej, vybavil jsi nás a my jsme ti za to byli nevěrní.” Tuhle větu v různých obměnách opakoval mnohokrát. Chtěli mu kolikrát skočit do řeči a připomenout, že pozor, za ledacos taky můžou Němci, Rusové, komunisti, neolibe­rálové, ateisti a kdo ještě, ale nedbal na ty vsuvky: teď mluvíme o Pánu Bohu a o každém z nás, na tamty druhé se nás teď Bůh neptá. “Bloudíme, Bože, a nevíme, jak z toho ven. Byli jsme ti nevěrní.”

Co na to tak mohli říct? Věrní Bohu nebyli, životní tmu nechtěli, přáli si světlo, ale rozsvítit slunce spravedlnosti neuměli. A tak truchlili. Snad že jim při té četbě došlo, jak je to s tím zrcadlem při hledání viníků. A Ezdrášovi zase došlo: vždyť oni tomu nerozumějí! Vždyť neporozuměli, že v zrcadle vidím člověka provinilého, a přece zachrá­něného. „Tak už s tím smutněním přestaňte, povídá, dnešek je svatý Boží den a vy jděte a jezte a pijte něco dobrého a pošlete nějaký dárek těm, kdo nic nemají. Ať je vaší záštitou radost z Hospodina!“ I vyklubala se z toho náramná slavnost – a to proto, dodává biblický vypravěč, že lid konečně porozuměl slovům, která mu byla zvěstována.

Z čehož by se dalo vyvodit, že kdo slyší Boží slovo, má z toho mít radost. Tak jednoduché to však není. Boží slovo člověka někdy povzbudí, jindy s ním zatřese, někdy ho šokuje, někdy přibrzdí a jindy naopak vyžene do nějaké bohulibé akce. To pak člověk jde a v posluš­nosti Božího slova ničí a boří a staví a sází (vezmu-li si za příklad jednoho z proroků) – jenže se z toho nedá vyvodit žádné pravidlo, co kdy a jak. Tak musíme přemýšlet sami, co kdy a jak, a hledáme přitom nápovědu v Bibli (nápovědu – nikoli jízdní řád). Hledáme v Bibli, jako na tom náměstí oni tehdy, ale není Boží slovo úplně všechno, co tam čteme. Boží slovo se z toho teprve stane, až nás probere k životu a nasměruje dopředu a dohlídne, abychom zůstali do budoucna pořádně otevření tomu, co od Boha teprve přichází.

To se ví, že nebude nikdy nouze o lidi s patentem na rozum a prý s jedině správným výkladem – takových postav už tu bylo, v moci úřední i zcela na okraji. V dějinách církve se jich hemžilo až až, pak to místo církví vzali do ruky jiní, ale zas taková změna to nebyla. A nebude to moc jiné ani za nás a za našich potomků: však jsme – jak praví jeden apoštol – hliněné nádoby uplácané z prachu, a hledáte-li poklad, nejsme to my, ale Boží slovo: to slovo, co tu bylo od začátku, pak taky v době onoho ezdrášovského srocení na náměstí a v časech našich jakbysmet a až do samého konce.

Ten poklad – když už cituju apoštola – obnáší to, že nám Bůh dal spatřit světlo své slávy ve tváři Kristově: ve tváři toho, jenž jest tichý a pokorný srdcem a nedemonstruje před světem svou sílu, zato se stal dveřmi, kterými se chodí na pastvu a taky k záchraně.

Dějství zatím poslední

Tak jsme tu, Pane, hliněné nádoby všelijak rozšklebené, životem poch­roumané, oprýskané a naprasklé, a přišli jsme nafasovat poklad. Přišli jsme kvůli těm Kristovým dveřím, co se jimi chodí pro záchranu. Tak se nezlob, že jsme zrovna takovíhle, a díky, že jsme vůbec směli přijít.

Ne že by nebylo proč brečet, to jistě je a ještě bude. Ne že by se nám nemohlo nic stát, to tedy může. Ale první věc je, že nejste sami svoji a záštitu máte v Hospodinu, povídal Ezdráš. Kvůli tomu je dnešek den chvály. Pak hned dojde na to, co máte dělat: jestli vás Boží slovo přibrzdí, šokuje, probudí k životu a tak.

I rozešel se všechen lid a jedli a pili a posílali dárky a udělali si ná­ramnou slavnost, protože porozuměli svým vlastním kořenům.

Jak to bylo dál, to už ovšem bude na nás.

Ještě slova požehnání:

Neštěstí chodívá po horách a po lidech taky, a tak se – trochu s úzkostí – rozhlížím, odkud by tak přišla pomoc. A zatímco ji hledám, ona si mě našla: Pomoc přichází od Hospodina, jenž učinil nebesa i zemi.

Nedopustí, abyste se na křižovatkách či na scestí zřítili kamsi do propasti. Vždyť Hospodin je váš ochránce, stín po vaší pravici. Věřte: nezaspí ten, jenž o vás má starost a péči. Nedopustí, aby vás zničilo to, co člověka ohrožuje, když svítí slunce, ani to, co za noci, když vyjde měsíc.

Vždyť váš život Hospodin chrání od zla – tak je tomu od počátku, kdy jsme ještě ani nebyli, až do posledního dechu, ba i potom.

Milost a pokoj Boží ať vás provázejí, kamkoli půjdete. Amen.

Soubory ke stažení