Bible je velká knihovna plná knih a její první část začíná pěti svazky, které se tradičně pojí se jménem Mojžíšovým a přezdívá se jim Zákon – tedy něco k dodržování, aby se nám život úplně nerozpadl. Kdo se do toho začte, brzy narazí na jmen­né seznamy, které málokoho baví, a na staré předpisy, které vypadají jak z jiného světa (však už jsou pár tisíc let staré). Je to trochu nudné a málo srozumitelné čtení, důležité však je, proč byl tenhle Zákon vůbec sepsán: má to být zábradlí, které lidský život chrání, aby se neproměnil v jeden velký malér – protože za tímhle zábradlím už to jde z kopce a buď se tam posluhuje někomu, kdo za to nestojí, anebo člověk naletí svým vlastním iluzím a pověrám.

Každá generace si to zábradlí poškodila či vyspravila podle svého, některá ho zkoušela rovnou odvézt do šrotu a jiná ho naopak ctila víc než Boží lásku a velmi dbala na jeho nátěry a ozdoby. Bylo to v dějinách všelijak, ale smysl toho zábradlí je stále týž: abychom důvěřovali jedno­mu jedinému Bohu, tomu, který nám dopřává to nejlepší, co člověk může vůbec zažít – svobodu, životní pokoj, radost. Stručně se to shrnuje do slova požehnání.

V dávných dobách to slovo znamenalo, že předám, co jsem sám dostal: majetek, ale také tradici a vlastně i svou životní sílu a moc, kolik jí ještě mám – je čas, abys to převzal ty. V Bibli je scéna, kdy takto pře­dává synovi “štafetu” stárnoucí Izák. Co při požehnání vysloví, nelze vzít zpět. Slovo má totiž netušenou sílu, zvlášť je-li jeho garantem Bůh...

Izák Jákobovi slibuje dobrou úrodu, rosu z nebe, převahu nad jinými… Jak by to ten starý pán asi mohl zařídit, aby to tak skutečně bylo? Rozdává z cizího (rozumí se z Božího) a sám k tomu přidá, co je v jeho moci – asi jako my, když někomu přejeme třeba zdraví. A když přejeme Boží po­žehnání, jako bychom řekli: přeju vám, co může dát jen Bůh, a rád k tomu přidám to dobré, které je v mé moci.

Izák tenkrát nepředal Jákobovi jen pole a stáda, ale i tradici víry, která praví, že nás Bůh vede (anebo i nese) životem. Předal mu to zmíněné zábradlí: asi si ho přetřeš po svém, hochu, jinak než já, ale nevoz ho do šrotu, bez něj to jde s člověkem z kopce.

Jákob na to taky jednou přijde, ale to chce čas a vlastní zkušenost a tu mu předat nemůžete, protože je nepřenosná. Teď je zrovna na šikmé ploše, kam ho mimochodem vypravila jeho vlastní matka, aby přijal požehnání v rámci podvodu, na nějž má dopla­tit jeho bratr. Bratr to brzy zjistí a bude se chtít domoci ztraceného požehnání tak, že Jákoba bezodkladně pošle na hřbitov. A tak požehnaný Jákob utíká a s sebou si odnáší jen tu štafetu víry. Pole a stáda tu bude muset nechat: sice jsou k životu nezbytné, ale život na nich nestojí. I Boží doprovod je pro člověka nezbytný. A na něm naopak život stojí. I Jákob na to přijde, ale chce to čas. A tu zkušenost.

V jedné z novějších knih z biblické knihovny se povídá o tom, kdo z lidí je vlastně šťastný. Šťastní jsou třeba ti, kdo touží po spravedl­nosti. Kdo mezi lidmi působí pokoj a zachovali si čisté srdce. I když pláčou. Jsou šťastní, protože je před nimi Boží zaslíbení. Boží požehnání.

Izákovic sousedi by na události v téhle rodině možná hleděli spatra a měli by co vyprávět. Jenže názor Izákovic sousedů není až tak důležitý. Zajímavější je, jak člověku mluví do života Bůh. Někdy naše životní pří­běhy žalostně vykolejí, ale pořád máme šanci k návratu. Měníme se nejen léty a okolnostmi, ale i požehnáním Božím, které prožíváme. Požehnání není jednorázová výplata štěstí, nýbrž je to celoživotní Boží doprovod směrem k zaslíbení. Zvenčí to nebývá hned patrné. Když někdo hladoví po spravedlnosti nebo pláče, asi by ho lidi neoznačili za požehnaného. A přece je, protože pro něj platí Boží zaslíbení.

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě! Tak si to předkové říkávali: to aby nezapomněli, že je s námi ten jediný Bůh, který je schopen dovést lidi k opravdické svobodě. Ať vám žehná a chrání vás – což doopravdy dělá, tak kéž vám dojde, že se na něj můžete v důvěře spolehnout. Požehnání je ujištění, že je Bůh nablízku a že nás nezahrnuje hněvem. Není to žádná jednorázová výplata štěstí, ani dividendy z toho, co jsme vložili do víry: je to laskavý Boží doprovod na naší životní cestě. Upomínka, abychom neposluhovali žádným pánbíčkům ani svým vlastním iluzím, ambicím či mindrákům- A nabídka, abychom se v důvěře spolehli na předivnou Boží moc, která nás obestírá.

Pane,

ty víš, že bychom rádi, kdyby na světě bylo líp: míň hladu, míň nemocí, žádné války, žádné epidemie a katastrofy. Jenže jsou a my si s nimi moc nevíme rady.

A tak tě prosíme za všechny, kdo kvůli tomu trpí. Aby se jim dostalo pomoci a pokud můžeme, abychom pomáhali i my.

Mnoho lidí má tím zlem zamotanou hlavu a tobě zazlívá, žes to dopustil, a utíkají od tebe. Není nám to milé, ale rozumíme jim (však máme kolikrát zamotanou hlavu taky). A tak tě prosíme: nezanevři na ty, kdo zanevřeli na tebe (vždyť nevědí, co činí). Buď jim nablízku a pomoz, ať jsme jim nablízku i my.

Hodně lidí si požehnání představuje úplně jinak, než nabízíš. Šli by za tou svou představou kraj světa a myslíme si, že najdou zklamání (i když jistě to nevíme). Rozpomeň se na ně, jestli to tak bude, a rozpomeň se na všechny, komu na nich záleží: vždyť ty jsi nadějí našeho světa, kde jinde bychom hledali?

A tak tě společně prosíme a připojujeme se ke slovům, která Ježíš učil své žáky: Otče náš...

Ať vám Hospodin žehná a chrání vás.

Ať na vás Hospodin pohlíží přívětivě a zahrne vás milostí.

Kéž na vás Hospodin shlíží laskavě a obdaruje vás životním pokojem.

Přejeme si, co není v našich silách, však jsou tato slova požehnání samé „ať“a „kéž“. Leč vězte, že ono tak opravdu je, a tahle naše lidská „ať“ a „kéž“, která nejsou v naší moci, Bůh naplňuje.

Hospodin vám žehná a chrání vás.

Pohlíží na vás přívětivě a zahrnuje vás milostí.

Shlíží na vás laskavě a obdarovává vás životním pokojem. Amen.

Soubory ke stažení