Příběh je to známý, tak jej připomeňme jen velmi stručně: Minulost za nic nestála a Boží lid vyrazil do lepších časů, jenže ty lepší časy se ne a ne dostavit. Připadá jim, jako by jen bloudili od jedné překážky k další, a Boží doprovod přitom skoro nevnímají. Jednou z těch mnoha překážek mělo být i zlořečení, které si pro ně jakýsi nevýznamný panovník objednal u profesionála, jenž se tím živil. Že by kletba či požehnání (a vůbec slovo) měly takovou moc? Kupodivu ano: stačí sledovat, jakou moc má důvěra – a že její ztráta dokáže položit na lopatky banku nebo vládu nebo ledaskoho, kdo si dosud připadal silný. Když někomu důvěřujete, ledacos mu odpustíte. Když někomu nedů­věřujete, moc s vámi nepořídí po dobrém ani po zlém. Když slyšíte požehnání, dostává ta důvěra ještě další rozměr: že Bohu můžete věřit, však také on vám důvěřuje (a ledacos odpustí). Ale když místo toho zazní zlořečení a kletba? Co pak? O tom je tenhle příběh.

Vyprávění se věnuje onomu profesionálovi, jak se mu do té akce nechtělo, ale za prachy si dal říct a vydal se na cestu, aby za sjednaný honorář takříkajíc naházel Božím poutníkům klacky pod nohy. I na něj však čeká překážka, ale taková, na kterou peníze nestačí: Hospodinův hněv. V tu chvíli se na moment stane hrdinkou příběhu oslice, která ten Hospodinův hněv vnímá – na rozdíl od svého pána, jenž chce život řídit jako sérii zakázek, které je třeba splnit a pořádně za ně inkasovat.

Sociologové upozorňují, že pocit a prožitek štěstí souvisí s penězi mnohem míň, než by jeden čekal: ekonomický úspěch je fajn, ale k bla­hu sám o sobě nepovede. Tenhle profesionální zaklínač ty studie neznal a není divu, že mu byl vzdor jeho oslice nepochopitelný a nepřijatelný. Hodlá ji přivést k rozumu a k pořádku, jak se to s těmi dole dělává.

Oslice na něj promluvila, to se v literatuře stává. Nemusela být chytřejší než on, o to vůbec nejde, ale viděla cosi, co on ve své zaslepe­nosti vůbec nevnímal. Ovládal technologii moci, dokázal by bravurně naházet nešťastníkům klacky pod nohy a zvěstovat jim, že na ně Bůh kašle, dovedl by to možná líp než kdo jiný (však se za to dočkal obdivu a jeho jméno se dochovalo na jakýchsi vykopávkách) – jenže je tu ten Boží hněv, s nímž nepočítal.

Boží hněv tu není proto, aby se ten chlap začal bát; Boží hněv je obrácen proti zlu, jež tu bylo na programu, ale Bůh ho nechtěl. Taky to podle toho dopadlo: věhlasný mág místo zlořečení adresoval poutníkům požehnání. Oni to ovšem nevědí a pořád si vedou svou o tom, že je jim víra k ničemu, když je Bůh nechrání (v čemž se tedy hrubě mýlili). Ale Bůh jim důvěřuje, tak jim leccos odpustí, a podnikne toho ještě hodně, aby důvěřovali i oni jemu.

Ozvěna toho příběhu je i v Novém zákoně v knize Skutků. Jistý Saul tam rovněž vyrazil na cestu, že bude lovit křesťany, a když už jim nemůže zakroutit krkem, aspoň je dostane za mříže. Tentokrát to snad ani neby­lo za peníze, ale z čirého fanatismu, jenž v lidech jiného přesvědčení vidí zrůdy (tahle zpotvořenina víry se najde ve všech náboženstvích, co jich po světě je, včetně našeho, a v agresivních ideologiích všeho druhu, včetně těch, co kdy byly u nás). Saul o těch, po kterých šel, možná mnoho nevěděl a blíž je asi neznal, ale své poslání (naházet jim klacky pod nohy) považoval za svaté. Jenže tu bylo cosi, co bych po způsobu ozvěny nazval Hospodinův hněv…

„Proč mě pronásleduješ?“ povídá Saulovi kdosi. Neviděl kdo (vždyť byl zaslepený) a pak už se v tom nevyznal vůbec, to když mu ten hlas řekl, že háže klacky pod nohy samotnému Bohu. Ale pořád platí, že Boží hněv se obrací proti zlu – a ten, kdo se ho dopouští, má šanci začít líp. „Miluj Boha“ (to fanatikům jde) „a miluj bližního, jako sám sebe“ (to jim musí poradit nějaký osel nebo něčí hlas). Věhlasný mág i fanatický věrozvěst narazili na překážku, kterou nečekali (řekněme na anděla s taseným mečem), a nebylo jasné, jak to s nimi bude dál. A v obou příbězích nastal vlastně zázrak: slavnému profíkovi na zkázu vložil Bůh do mysli i do úst požehnání (jak to udělal, to nevím, ale evidentně to jde) a z protikřesťanského fanatika Saula se stal křesťanský (už nefana­tický) apoštol známý pod jménem Pavel, který až do omrzení opakoval, že abyste byli dobří, k tomu stačí, aby o to stál Bůh (a on o to stojí, tak to přijměte za své).

Překážky, které na člověka číhají na životní cestě, radosti nepřidají. Ale nepleťme si je s Boží vůli tak, že bychom je hned nazývali třeba trest. Možná je to něco jako anděl s taseným mečem, varování a šance v jednom – a zatím není jasné, jak to s námi bude dál. A platí to i v širším měřítku: mnohokrát se lidské dějiny zašmodrchaly ve válkách, katastrofách či epidemiích a po nich byl svět trochu jiný než dřív. Jaký, to nikdy nebylo jasné předem a není ani dnes a záleží to i na nás. Z těch dvou příběhů si k tomu zkuste zachovat v paměti Hospodinův hněv s taseným mečem, Boží požehnání pro lidi, kteří o něm ani nevědí, důvěru k Bohu, tak jako on důvěřuje vám a leccos vám odpustí, a taky to, co opakoval Pavel: že abyste byli dobří, k tomu stačí, aby o to stál Bůh, a on o to stojí, tak to přijměte za své.

Abyste byli dobří, k tomu stačí, aby o to stál Bůh, a on o to stojí, tak to přijměte za své a ať vám to do života dává sílu a inspiraci.

Kéž vás milost, láska a pravda provázejí, kamkoli zamíří vaše kroky, a Boží pokoj prozáří vaše dny a povede vaše cesty.

Soubory ke stažení