Jednoho dne si Mojžíš, už starý pán, zavolal mladého muže jménem Jozue do stanu, který jim sloužil jako nám kostel: “Já jsem vedl tenhle lid z příšerné šlamastyky, která nebyla k životu, k pořádné budoucnosti, ale teď je čas, abych to předal. Tobě. Proto jsem si tě zavolal. Země, kterou nám Bůh slíbil, už je na dohled a je na tobě, abys tam všechny přivedl.“ Jozue z toho byl trochu zkoprnělý, úkol je to nádherný, ale těžký. I o tom Mojžíš mluvil: „Vlastně jsem ten lid nevedl já, ale Bůh, jinak bychom se z toho dna nikdy nevyhrabali a nepřekonali bychom všechny překážky, které jsme od té doby zažili a ještě zažijeme. Lidi cestou mockrát zapomněli, že jsme to všechno dokázali jen díky Bohu. A ochotně na to zapomenou zas a znovu, tak se na to připrav. Ale Hospodin ti vzkazuje, aby ses nebál, protože bude s tebou.“

Vyprávění, jako je toto, se v Bibli tváří jako dávná historka z cizího životopisu, ale na tenhle první dojem nedejte: ono je to o něčem, co vůbec není zastaralé a co nám vůbec není cizí.

„Pán Bůh je síla má, všecka obrana má, tak se nebudu báti aniž se lekati.“ Taková či podobná slova potřebuje člověk v těžkých chvílích slyšet: nebýt Boha, bylo by s námi hůř. Přijdou však i chvíle, kdy lidé naznají, že teď už s nimi hůř není, a s díky Boha pošlou pryč: nejsme mimina, Bože, teď už my sami (což znamená starat se, snažit se a neházet odpovědnost na jiného). Na tom není nic zlého. Mojžíš je jen opakovaně upozorňoval, že když pošlou Boha pryč, aby se nedivili, že tu pak nebude, až zas budou chtít slyšet, že je Bůh síla má a všecka obrana má. Ale dodal, že Bůh naštěstí čeká, až nám dojdou nápady a síly, a zase nás pozve, abychom se k němu navrátili.

To vyprávění vypadá průzračně jednoduché, ale v životě ta časová posloupnost nemusí být zrovna takhle. Život je všelijak složitý a víra všelijak zamotaná a člověk ty fáze může prožívat ne jednu po druhé, ale třeba i zaráz. A ani příčinná souvislost tak nemusí fungovat – že když se k Bohu otočím zády, bude mi hrozně zle: možná ne, možná se mi povede dost dobře. Tento příběh není o odplatě a trestu za zlo, ale je o cíli, který je před námi (jeho symbolem je tu přechod Jordánu, za nímž bude teprve země zaslíbená). K tomu cíli je ještě dlouhá cesta, ale my, kdo k němu putujeme, už teď žijeme radostí, že se blíží, a nikdo než Bůh nás tam nedovede.

Cíl je samozřejmě teprve před námi, ještě jsme obrazně řečeno nepřekročili Jordán. Ten, kdo radost z příštího cíle nepociťuje, bude mít možná větší obavy z cest, které tam vedou. Mojžíš jim k tomu řekl něco v tom smyslu, že společnost, která nikam nesměřuje nebo už zapom­něla, že někam směřovala, je na cestě k okoralým srdcím, byť i dočasně uprostřed blahobytu (bude-li se dařit) nebo uprostřed bídy (nebude-li se dařit). Vždycky tu budou nějaké VIP celebrity v bavlnce, které, když je přistihnete při přečinu, utrousí pár korun na charitu, jako když se ku­puje odpustek, ale to není víc než jen odpudivý dobový folklór. Tomu­hle by Mojžíš sotva říkal “život”, protože pořádný život, tak jak o něm mluvil, má budoucí rozměr, nejen dnešní mlaskání v žitě. Lidská pospo­litost musí neustále hledat, kam vlastně směřujeme, co od nás život očekává a co pro to hodláme udělat. Dostali jsme k tomu i jakási pravidla a ta nemají fungovat jako bič na neposlušné, ale jako cestovní pomůcka při putování k cíli, k zemi zaslíbené (abychom nezabloudili, nebáli se a neublížili druhým ani sobě). „Vyberte si život, nebo smrt,“ vybízeli Mojžíš a pak Jozue, a to, co nazývali životem, souviselo s budoucností a s cílem, k němuž vás Bůh umí nasměrovat.

Bible není kronika a tady ten příběh do ní písaři zapsali nejspíš v mnohem pozdější době, když jim už zase nastaly zlé časy (přivezl jim je baby­lonský král). Vysedávají kdesi v cizině, v zajetí, a vzpomínají, z jakých možností mohli vybírat a ručit za ten výběr (svoboda se tomu říká), než o to přišli a teď se u nich roztahují cizí vojáci. “Jak se to mohlo stát?“ naříkají. Nejdřív to vyčítali Bohu, pak to sváděli na nepřátele všeho druhu – než jim došlo, že na tom asi mají podíl. A tak tohle trpké poznání vtělili do příběhu o tom, jak jsme s Mojžíšem klikatě bloudili k vysněnému cíli, a abychom se nebáli, zpívali jsme si “Pán Bůh je síla má”, jenomže pak jsme škrtli slova “Pán Bůh je” a zpívalo se pořád dokola jenom “síla má, síla má”. Nějaký čas to šlo, jenže pak se lidi bez té Boží síly a obrany začali bát – cizinců, našinců, nemocí, osudu, všeho. Báli se a nevěděli, co s tím. Spolehnout se na někoho mocného? Ne­shodli se na koho. Proroci říkali: „Do mocných naději nevkládejte, ti se o vás budou starat, jen dokud vás budou potřebovat, a pak vás hodí přes palubu.“ Pak už se jim i do víry vetřel strach (vlastně už si ho s vírou pletli, nějak jim to srostlo dohromady). „Už vám konečně došlo, kdo všechno vás nezachrání?“ táže se Bůh, „tak pojďte, já se o vás postarám.”

Nevypadalo to postarání hezky: smrt, kříž, a to všecko kvůli odpuš­tění a kvůli ujištění, že nás Bůh má rád. Tak se toho chopte jako životní šance – toho, že jste přijati a milováni – a vyřiďte to i druhým a společně přemýšlejme, kudy a kam že má naše společnost směřovat, abychom nebyli údolím okoralých srdcí. A kdyby nám došly nápady i síly (to se lidské pospolitosti stává), vzpomeňme si na větu: “Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny, já se o vás postarám.”

Prosíme, Bože, buď s námi. Prosíme za ty, kdo mají strach a jsou osamělí. Prosíme za ty, kdo těžce nesou bezmoc a bolest a my jim neumíme pomoci. Prosíme, přinuť nás pomáhat, dokud můžeme, a když už naše síly nestačí, drž nás, ať umíme podpírat, ať umíme neztrácet naději a nebrat ji druhým. Těšíme se, až budeme zase spolu; pomoz, ať touhle radostí těšíme i lidi kolem sebe.

Otevři, Pane, cestu k evangeliu všem tápajícícm a bloudícím.

Spolu se všemi křesťany se modlíme slovy společné modlitby: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva, navěky. Amen.

Člověk, který si oblíbil život a miluje dny, v nichž by užil dobra, takový člověk střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi, vyhledává pokoj a snaží se o něj (praví se v Bibli). Máme k té snaze o vytváření pokoje docela dobrou výbavu. Vždyť nás věrný Bůh povolal do společenství s Kristem; učinil to prostřednictvím lidí, kteří nám ten dar přinesli, nabídli a dosvědčili. A my teď, takto vybaveni, jdeme životem ve víře, kryti milostí Boží a s pevnou oporou v Kristu až do samého konce. Amen.

Soubory ke stažení