Už rok je tu s námi potvora zvaná Covid a my nevíme proč. Jsou lidé, kteří se ptají, jestli to není Boží trest (můžete si doplnit za co). To já samozřejmě nevím. Ale vím, že v Bibli se o Bohu nemluví jako o strážní­kovi, který stíhá zlé, nýbrž jako o Bohu milujícím, který zlo léči na svůj vlastní účet (čímž myslím celý Ježíšův příběh s křížem na konci). Když se Ježíš setkával se zloději a s provinilci všeho druhu, nepřivolával na ně Boží pohromy, ale mluvil s nimi a zval je, aby svému životu porozuměli jinak a aby ho pak i žili jinak. A když se někdy stalo něco, co lidem vyrazilo dech – třeba když se někdo narodil nevidomý nebo když na někoho spadla věž – a oni pátrali, za co se to těm postiženým mohlo stát, přesměroval jejich úvahy jinam: ať si my sami dáváme pozor, co děláme, a hlavně ať nám v tom nechybí to, co se dělá Bohu k slávě.

Každý člověk nějak rozumí sobě a svému životu na téhle zemi. Když se pak přihodí něco, oč nestojím, můžu to vzít i jako podnět k přemýš­lení, jestli tomu rozumím dobře. Otázka, proč Bůh dovolil třeba pande­mii, je sice nasnadě, ale nemám, jak bych ji vyřešil, a krom toho odvádí pozornost od jiné, kterou bych neměl přehlédnout: co mně Bůh tím ohrožením říká? Co jsem se o sobě a o svém životě dozvěděl?

Stalo se kdysi v poušti na cestě do zaslíbené země, že poutníky deci­movali jacísi ohniví hadi. Ty lidi přitom provázel Bůh, jenže oni se ho jali pokoušet a to nebyl dobrý nápad a Bůh dopustil, aby je Zhoubce zahubil. Tak to napsal v jednom dopisu apoštol Pavel. To, co se tam stalo, nenazývá trestem, nýbrž událostí, která nás má varovat. Píše lidem zduřelého sebevědomí, silným ve víře, kteří pohrdají slabšími, a připomíná jim kolektivní maléry Božího lidu. Pořád dokola opakuje slovo všichni a zdůrazňuje, že se dobré i zlé týká skutečně všech. Z toho varování nevyklouzneme laciným ponaučením, že kdo zlobí, toho Bůh potrestá. Kdo si myslí, že (na rozdíl od druhých) nezlobí, ať si dává hodně velký pozor, aby se neocitl u dna, píše Pavel.

Co se tedy ti poutníci o sobě po těch událostech dozvěděli? Pavel nemluví o žádném trestu, ale o zkoušce, jakých je ostatně v Bibli víc. Známý je třeba Jobův příběh – Joba Bůh za nic netrestal, ale vystavil zkoušce jeho víru. Ani Abraham neměl vrátit syna Bohu za trest, i tady to byla zkouška víry.

Máme tak chápat náš covidový rok? Možná. Ale co si vlastně pod „zkouškou víry“ dnes představit? Kupříkladu to, jestli ustojíme pokušení beznaděje. Dnes a denně na nás při špatných zprávách číhá svrbění, abychom poslali víru do muzea a Bohu dal sbohem. Důvod bych k tomu měl: spoléhali jsme, že je všemohoucí, a podívejte, co dopustil. Tohle se dá nazvat zkouškou, při které můžu nabýt dojmu, že mi Bůh k ničemu není. Jenomže se tím připravím o nejpevnější oporu a Zhoubce má pak volnou ruku, jak by řekl Pavel. Potíž spočívá v tom, kolik naděje jsem na Boha naložil a jak v mých představách vypadala. Představuju si, jak asi funguje zmíněná Boží všemohoucnost: no nejspíš tak, co bych dělal, kdybych byl všemohoucí já. A ouha, Bůh to tak nedělá… Odtud pak to pochopitelné rozčarování a zklamání, jenže závada je tentokrát na mém přijímači.

Tak třeba tohle se o sobě dozvídáme: že si představujeme, co a jak Bůh má dělat a proč to tak má dělat. Když tomu život neodpovídá, chtělo by to ty představy a očekávání zrevidovat a poopravit. Lecjaké maléry vysvětlovali proroci jako Boží pokus, aby se lidi vrátili. Ono totiž pustit k vodě respekt k Bohu a že si ke štěstí pomůžu jinak, to je přesně to, co se Ježíšovi snažil ve známém vyprávění nakukat pokušitel, a Ježíš ho s tím vyhodil, protože to za dobrou cestu nepovažoval.

Bible o Bohu nemluví jako o strážníkovi, který stíhá zlé. Ani jako o vládci, kterému je jedno, co se s vámi děje. Mluví o Bohu jako o milujícím Otci, který vítá zpět i nezdárného syna (jiný syn, který se považuje za „zdárného“, k tomu má spoustu řečí, jimiž sám sebe odstr­kuje z Otcova domu pryč, ale i pro něj má Otec pochopení). Jste-li nez­dární, vraťte se ke zdroji odpuštění a lásky. Jste-li zdární, taky k tomu zdroji pojďte, a pozor na ukřivděnou samolibost, ta nekončí dobře.

Zlé věci, které se dějí, berte jako výstražné znamení, při kterém stojí za to se znovu podívat, jak to s tím odpuštěním a láskou je a že je ho u Boha pro nás dost. Všichni v tom lítáme – apoštol Pavel by to všichni několikrát podtrhl a pak by dodal, že nám všem Bůh nabízí, jak to unést a zvládnout. Co a jak s námi bude, to nevím. Ale bránit se pokušení beznaděje a spolehnout se na Boží blízkost, to myslím dává smysl.

Pomoz nám, Bože, abychom dokázali žít z tvého slova a dovedli se spolehnout na tvou milost.

Prosíme, dej nám dost síly, abychom v lásce přijímali ty, kdo jsou kolem nás a kdo nás potřebují.

Prosíme za lidi, kteří se lekají vlastních nedostatků a pochybností. Kéž poznávají tvou lásku.

Prosíme i za ty, kdo jsou si příliš jisti sami sebou – kéž neupadnou do pýchy, v níž by ublížili sobě druhým.

Prosíme za náš sbor – aby nás všechny tvá láska proměňovala a aby před námi otevírala tvou budoucnost, která je tu i pro nás.

Prosíme za ty, kdo mají strach. Prosíme za ty, kdo prožívají zármutek. Prosíme za nás všechny, abychom měli pochopení jedni pro druhé.

Společně těš prosíme:

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé je království i moc i sláva, navěky. Amen.

Ne nás, Hospodine, ale svoje jméno oslav

pro své milosrdenství a pro svou věrnost!

Vy všichni, kdo tu jste, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem.

Jste jeho požehnaní, vždyť učinil nebe i zemi:

nebesa patří jemu, ale zemi dal lidem.

Zemi nám dal k životu a přitom na nás pamatuje a žehná nám,

žehná malým i velkým.

Ať vás tedy Boží milost provází všude, kde budete, a vším, co vám bude dáno prožít. A Boží láska ať je vám budoucností, ke které můžeme společně jít. Amen.

Soubory ke stažení