Chcete-li o někom říct, jaký je, dřív či později se dotknete toho, jak to má s druhými lidmi, protože člověk je součástí spousty vztahů. Bez nich by život za moc nestál (i když s nimi bývá lecjaká potíž). Doba korona­virová s omezením kontaktů nám o tom cosi naznačila (senioři uvěznění v domovech bez návštěv by mohli vyprávět). Hodně důležité přitom je, jaký vztah máte vy sami k sobě, protože pokud je v nepořádku, pode­píše se to i na všem ostatním. A pak je tu ještě jeden vztah: ten k Bohu. Evangelium k němu říká, že v Božích očích jste jedineční a vzácní, tak kéž se podle toho vidíte i vy sami a taky druhé lidi (rovněž před Bohem jedinečné a vzácné).

Vypravěči evangelia tohle všechno sdělují prostřednictvím Ježíšova příběhu. Jeden z nich, Matouš, zařadil skoro na začátek dlouhý proslov (zvaný kázání na hoře), ve kterém Ježíš aktualizuje starou Hospodinovu smlouvu a přibližuje ji lidem své doby. Jak se to však dělá, jak se taková smlouva s Bohem dá – v kterékoli době – aktualizovat? Ježíš kupodivu nezačíná tím, co smíte a co nesmíte, ale hned od začátku tu mluví o štěstí. A jak z jeho slov vyplývá, nepovažuje lidské štěstí za nějaký zbytný přívažek – vždyť o něj lidé usilují a podle toho řídí i své jednání. A při gratulacích si navzájem nevinšujeme „příjemné spasení“ nebo „dobrý průběh posledního soudu“, ale často právě „hodně štěstí“. Že chtějí být lidi šťastní, na tom není nic špatného, i proto tím to Ježíšovo kázání začíná. Ale než se do něj zaposloucháme, bude dobře si umýt uši, čímž míním ujasnit si, co si za slovem „štěstí“ představujeme a jestli o tom Ježíš mluví taky tak.

Pradávní myslitelé učili, jak zvládat životní výšiny i pády v klidu, a za štěstí označovali, když mě úspěch či nenadálá krize nevyvedou z míry. Křesťanská církev to vypolstrovala poukazem na budoucí vysvobození z nynějšího slzavého údolí (i kdyby to až po smrti mělo být). Pro člověka s hodně těžkým údělem to měla být posila, ale chápu, že to dnešním lidem tolik nevoní: že by život a svět měl být jen místem zkoušek, které musím vydržet, a odměna že je slíbená, leč dnes nedostupná.

Jiní (taky pradávní) myslitelé to chápali jinak a docela s tím mají i v naší době úspěch. Wikipedie dnes praví, že je štěstí stav plné a trvalé spokojenosti, příjemný stav ducha i těla bez utrpení, stresu a zmatků. To zní optimisticky, ale i trochu uhozeně, protože tohle vysněné štěstí je rovněž nedostupné.

Těžko se z toho vybírá: buď se má štěstí dostavit v budoucnu, ale teď vás asi nepotká, nebo je k mání už teď, jenže na něj nedosáhnete.

Do tohoto terénu se Ježíš s tím kázáním vypravil. Nezačal mravními napomenutími ani poučkami o víře a zbožnosti (že by se případné blaho dostavilo jako jejich důsledek), začal právě lidským štěstím. Ale ne tak, že by předestřel teorii a vy se do ní životem zkuste strefit. Vzal to z jiné strany: některé z lidí přímo označil za šťastné. Někteří z nás jsme šťastní. Kteří? Vybral si ty, na koho by jako na šťastné asi nikdo neukázal. Někteří jsou na tom opravdu mizerně a i ti, kdo jsou na tom líp a starají se o milosrdenství a působí pokoj, taky asi nespadají do tamté škatulky „plné a trvalé spokojenosti bez utrpení, stresu a zmatků“. Ježíš neobrací pozornost k těm, kdo své zápasy vyhrávají, ale naopak k těm, kdo se s tím pořád potýkají a dává jim to zabrat. Jeden by čekal, že štěstí nastává ve chvíli, kdy skončí trápení a malér, ale v Ježíšově podání se kupodivu štěstí s malérem nevylučuje a přichází k člověku poněkud nečekaně – a třeba zrovna uprostřed trápení, hladu, pláče. Má co do činění s novou perspektivou našich všedních dnů a ta nová perspektiva znamená, že vidím, jak složitý a problematický život vedu, ale vidím taky světlo Boží solidarity se mnou (a v tomhle světle už to vypadá kapku líp).

Někdy se dá zaslechnout něco jako: „Štěstí dosáhnete, když…“ – za takovouto větu pak můžete nasázet spoustu rad, jak to udělat a jak si štěstí přiblížit a čeho všeho se vyvarovat. Jenže podle Ježíše není štěstí výdobytek, nýbrž dar, který můžeme leda přijmout. Kdy? V této části jeho kázání se střídá přítomný čas s budoucím a přesně na jejich hranici to štěstí asi je: ne za námi (už promeškané) ani nedostupně před námi, ale na dosah. Už přichází, zrovna jako přichází Bůh a jeho kralování.

Chcete-li o někom říct, jaký je, dřív či později se dostanete k tomu, jak to má s druhými lidmi (a souvisí to s tím, jaký má vztah sám k sobě a taky k Bohu). A jak bude patrné z další Ježíšovy činnosti, štěstí spočívá v tom, že se ty zmíněné vztahy důkladně přestaví a zrekonstruují, aby se i odstrčení mohli dostat mezi ostatní. To je i smysl křesťanského společenství: dopřát přátelské prostředí těm, kdo by o to stáli, a hlavně: prožívat společně s druhými lidmi, jak do spletitých vztahů a nesnad­ných chvil svítí to světlo Boží solidarity s námi lidmi. Protože stojí-li křesťanské společenství na něčem, pak na Boží lásce.

„Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Tahle věta zane­dlouho v evangeliu zazní jako shrnutí tamté staré Boží smlouvy, kterou Ježíš aktualizuje. Příkaz je to srozumitelný a znamená, že máme druhým dopřát z pokladu, který jsme dostali – což vyjadřují ta slova „jako sebe samého“: Bůh vás, přátelé, přijímá a nepředcházejí tomu žádné kádrové posudky a dotazníky a podmínky, nýbrž jeho láska a solidarita. Tak to pro sebe přijměte (protože kdyby váš vztah k sobě samým byl v nepořádku, k bližním se snad raději ani nepřibližujte). Přijměte, že jste v Božích očích jedineční a vzácní, to je Boží dar pro vás. A druhým lidem to taky dávejte pocítit – že i oni jsou před Bohem jedineční a vzácní – aby naše lidské společenství mělo z čeho růst.

Prosíme, Bože, za všechny osamělé, opuštěné a nešťastné lidi. Prosíme za ty, kdo sami sebe nemají rádi (a odskáčou to ti kolem nich). Prosíme, dej nám poznat lásku, kterou jsi nás obdaroval, a přiměj nás, abychom jí neskrblili vůči svým blízkým a vůči všem odstrčeným a potřebným.

Stvořil jsi nás ke svému obrazu, tak prosím nedopusť, abychom z toho obrazu dělali jen karikaturu. Společně se k tobě modlíme: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva, navěky. Amen.

Spousta lidí si říkává: „A kdopak nám dá užít dobrých věcí?“ Taky si to třeba říkáváme, ale odpověď (naznačenou ve starém žalmu) známe:

Ať nad vámi vzejde jas Hospodinovy tváře – vždyť Bůh dává vašemu srdci větší radost, než jakou by vám kdo jiný mohl slíbit, natož splnit.

Ať nad vámi vzejde jas Hospodinovy tváře a ať vás naplňuje radostí, ať vašemu rozhodování dodá odvahu, vašemu úsilí vytrvalost, vaší naději elán a vašemu srdci otevřenost pro všechno to, co nám Boží láska dopřává. Amen.

Soubory ke stažení