„Ještě pozdě není, je čas pokání,“ říkával Jan Křtitel. Říkal to v době značně zmatené, tradiční hodnoty se povážlivě viklaly, v zemi pobíhali cizí vojáci, všechno se zdálo nejisté a místy beznadějné… Slovo pokání česky znamená, že se uprostřed nejistoty a zmatků poohlédneme po opoře, kterou nic z toho nezviklá, neboli že se vrátíme k Bohu.

Jan nebyl první ani poslední, kdo to tak říkal (už první část Bible je toho plná). Někdy se však stane – a byl to i tento případ – že na to lidi jakýmsi zázrakem uslyší. „Takhle už to dál nejde,“ povídal a lidi mu dávali za pravdu a hrnuli se k němu v celých zástupech. Hrozil jim Božím hněvem a varoval, že čas Boží trpělivosti je u konce: „Tak si přiznejte, na čem všem máte podíl, a vemte to znovu od začátku a za lepší konec.“ Čas od času se takové apokalyptické kázání objevovalo v dějinách i později a právem v lidech vyvolávalo úzkost. Trochu na to navazuje hněv dnešní mladé generace, která bude muset platit naše finanční, klimatické, mravní a jiné dluhy a neví si s tím rady.

O chvíli později obdobně kázal i Ježíš. Taky říkal, že už se naplnil čas a že se blíží – nikoli Boží hněv a soud, ale Boží království. Takhle už to dál nejde, to říkal stejně jako Křtitel, ale pokračování té věty je jiné: „Tak se poohlédněte po opoře, kterou nic nezviklá, a věřte evangeliu.“

Slovo pokání znamená „přesměrujte se zpátky k Boží lásce.“ Teď ještě, co v této souvislosti znamená slovo „evangelium“. Ježíš o tom mluví tak, že Bůh nepřichází, aby svět očistil naším vyhubením, ale aby nám dopřál život naplněný láskou a hlubokou radostí, zbavený úzkosti a ustrašeného starání. I Ježíš mluví o soudu, ale ne výhružně – „jen počkejte, Bůh vám to všechno spočítá“ – nýbrž nadějně: Bůh už vám to spočítal (a že bylo co počítat!) a všecko vám to odpustil. Tohle znamená slovo evangelium.

Soud nemáme před sebou, ale za sebou. A před námi je něco jiného: život v plnosti, u jednoho z vypravěčů se tomu říká život věčný, a jeho odraz máme a smíme prožívat už teď, každičký den.

Pro úplnost připomenu, že v jednom podobenství mluví Ježíš o člověku, kterému takhle pán všechno odpustil, ale on na to kašle a jde si po zlém podat všechny, s kým má sám nevyřízené účty. Tomu to Boží odpuštění nějak nebylo nic platné a život zvaný věčný si zase zpátky zastřel tím, o čem Ježíš říká, že takhle už to dál nejde.

„Kdo naslouchá tomu, co říkám, a věří Bohu, má život věčný a nepodléhá soudu,“ prohlásil Ježíš. Takže už bychom měli nadosmrti vystaráno? Byli tací, kteří to tak pojali, a dost se v tom podobali člověku z jiného podobenství: Boží milost si narvali do stodol a že už nebudou dělat nikdy nic. Jenže to dobře nebylo. Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte, říká Bible. Zadarmo jste dostali Boží lásku, tak ji zadarmo dopřávejte: sobě (to je moc důležité) a stejně tak ji dopřávejte i svým bližním (jako sobě samým).

A ještě něco k tomu patří. Jsou chvíle, kdy se cítíme bezmocní a naděje nikde žádná. Reformátor Martin Luther prý kdysi řekl: „Kdybych se dozvěděl, že konec světa nastane už zítra, šel bych a zasadil bych na zahradě jabloň.“ V žádném z jeho spisů ta věta sice není k nalezení, ale objevila se příznačně v roce 1940, když křesťanům v Německu došlo, do jakého chomoutu strčili hlavu a že hrůza, která zachvacuje svět, bude k neunesení. Vyhlídky nevalné, odpor vypadal marný – ale právě i v takovou chvíli je ten správný čas na nějaký pozitivní čin, který směřuje do budoucnosti. Diktátora, nemoc ani katastrofy tím nezastavím, a přece je to potřeba udělat: i v takové situaci se přesměrujte k Bohu a věřte, že vás Bůh neopustil. Všechno už vám spočítal (a že bylo co počítat) a všechno zlé vám odpustil.

Na závěr parafrázi ještě jednoho citátu, tentokrát z poloviny 17. století (autorem je Blaise Pascal): Minulostí se nenechme zatěžovat přes míru, nic už s ní nenaděláme, leda svých chyb můžeme litovat. Ani budoucnost není v naší moci (a možná u ní ani nebudeme). Doopravdy nám patří jen to, co je teď – a to hleďme prožít tak, jak by nám to přál milující Bůh. Zítřek bude mít své starosti, měl je i včerejšek, ale my žijeme dnes. Tak ten dnešek žijme tak, jak by nám to Bůh přál – je to pro nás důležité a i pro zítřek tím sobě i druhým prospějeme nejvíc.

Pane Bože,

mnohokrát už jsme byli v koncích a pak nám někdo pomohl. Mnohokrát nás lidé něčím potěšili, když jsme to ani nečekali. V životě máme za co děkovat.

Prosíme za lidi, kteří na pomoc čekají marně. Prosíme za ty, kdo nenacházejí u druhých pochopení. Prosíme pomoz, abychom uměli pomoc a potěšení dávat všem, kdo to potřebují.

Společně se modlíme Ježíšovými slovy: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva, navěky. Amen.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.

Ať vás boží milosrdenství provází (abyste šli dobrou životní cestou),

ať vám dává svobodu (abyste se nebáli a ničemu neotročili),

ať vás přidržuje (abyste byli stálí a pevní),

ať vás inspiruje (abyste byli pravdiví a věrní),

ať vám dělá život krásným (abyste přijímali i rozdávali lásku a naději).

Soubory ke stažení