I. Tak jakýž jsem, ač nemám nic...

Josef byl Jákobův milovaný syn. Tátův mazánek, až to bratrům šlo na nervy. Dost si o jejich hněv sám koledoval a jednou narazil. Chtěli se ho zbavit. Šlo mu o život, ale přežil a dostal se jako otrok do ciziny. Záhy tam povýšil (stále jako otrok), ale cizí intriky ho dostaly do vězení, a na dlouho. I odtud však vyvázl a tentokrát se dostal opravdu na výsluní: druhý muž hned po králi se z něj stal. Moc a možnosti měl takřka neomezené.

Tohle všechno patří k jeho portrétu, ale co z toho je opravdu on? Která část životopisu to vystihne? Co jsem zač a jaký jsem, o tom mám určitou představu, ovšem zkreslenou, protože to vidím moc zblízka. A tak mě možná popíšou líp spíš ti druzí než já sám. Jenomže každý z nich z toho zná jen kus. Jako tady: někdo zažil Josefovy spory s bratry, někdo ho poznal coby otroka, který se motá ve společnosti manželky svého majitele, někdo ho potkal v kriminálu a někdo v královském paláci jako velkého pána anebo ho zahlédl v královské limuzíně, před níž na rozkaz ochranky všichni museli na kolena… Co z toho je opravdu on, když si ty obrázky v mnohém protiřečí?

Pane, co jsem já, že jsi na mě pamětliv? Mí bližní by ti o mně leda­cos uměli říct, ale ber je s rezervou, vždyť znají z mého příběhu jen něco a ještě zpoza rohu. Ty mě znáš, Bože: co jsem já ve tvých očích? Co jsem já, že na mě pamatuješ?

II. Po ovoci poznáte je

Josefův život je přehlídka velikých vzestupů a hlubokých pádů. Co je vlastně vrcholný okamžik jeho života? Dá se vůbec nějaký moment za takový vrchol označit? A kdyby ano, co bude po něm, po tom vrcholu? Už jen sešup? Ale co když třeba až na konci života a sil budu pro něko­ho důležitý? Co my víme, co bude? Tak zralí a hotoví, aby nás Bůh už neměl čím překvapit, tak zralí a hotoví nikdy nebudeme.

Josef po všech těch zvratech opustil vězeňskou celu a stanul takřka na nejvyšším stupínku společenského žebříčku. Je tohle ten kýžený životní vrchol? Sotva, aspoň pro bibli ne. Vypravěč pokračuje líčením, že svého postavení a moci využil Josef k záchraně spousty lidí před hladem a ke smíření s těmi, s kým měl nevyřízené účty. Tohle už by šlo za určitý vrchol označit spíš, protože to je mnohem cennější než ten samotný vstup do paláce a výstup mezi mocné. Před volbami stojí za to si toho všimnout: Dostat se nějak nahoru a k moci, třeba i za pomoci lži, je jedna věc (a kdo chce, vnímá to jako svůj osobní vrchol), ale druhá věc je, co bude dál – a zrovna pomoc proti hladu a cesta ke smíření je dobrá nápověda, kudy by se cesty mocných měly ubírat. A pro ty druhé je to nápověda, čeho si na mocných lze vážit.

Kdyby se Josef býval spokojil s tím, že si jen nahamouní sedmiletou úrodu a pomstí se bráchům za dávné příkoří a ponížení, co s ním? Asi by se tím nedopustil ničeho nezákonného a jeho ochranka už vás na kolena nějak dostane, ale ještě třetí a čtvrtá generace bude mít co dělat, aby narovnala, co pokřivil. To však Josefův případ nebyl. Možná věděl, že pomoc postiženým a krok ke smíření může (a má) člověk provozovat v jakémkoli postavení a zaslouží to úctu.

III. Milovati budeš Pána Boha svého

Celý ten příběh vypadá jako série dramat se šťastným koncem. Ale není šťastný konec všechno, čemu se tak říká. Josef, smířen s bratry, přivádí celý rod do bohatého Egypta a vypadá to, že konec dobrý, všechno dobré. Jenomže se zanedlouho farao, který je chránil, přestěhoval do nějaké pěkné pyramidy a jeden z jeho nástupců se pak celé téhle party hleděl zbavit: „Egypt Egypťanům a přivandrovalci ať makají anebo ať táhnou do hrobu,“ stanovil program a jim nastaly krušné časy a čekání, až z toho někdejšího útočiště, co se zvrtlo v peklo na zemi, vypadneme ven a budeme konečně volní (to přijde za Mojžíše a zase to bude spíš začátek než konec). Nikdy prostě není hotovo.

Však taky Ježíš lidem neříká: „Nejlepší máte za sebou,“ nýbrž: „Při­blížilo se království Boží.“ A proroci, kteří tu byli už před ním, nevyzývali: „Navraťte se ke svým kořenům,“ nebo „Vraťte se, kde už jste byli,“ nýbrž: „Navraťte se k Bohu.“ Bůh ovšem činí věci netušené (nevíme, co učiní zítra) a my – ať nás potká cokoli – můžeme leda konstatovat, že tohle, co je teď, ještě není cíl. Žádné vítězství ani prohra nejsou definitivní. Však ani Ježíšův hrob nevěstil žádnou velkou budoucnost, a přece…

„Milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému,“ napsal apoštol. Bůh zajisté poskytuje dobro i těm, kdo ho nemilují. Ale ti milující si jeho doprovodu a darů možná spíš všimnou. Ne že by jim všechno zlé bylo k něčemu dobré, to tak není. Ale všechno, i to zlé, může lidem milu­jícím Boha snad pomoct, aby se v životě zorientovali a hledali, co a kde je to opravdu dobré od Boha, to přicházející Boží království.

„Milovati budeš Pána Boha svého, jak nejvíc ti to půjde,“ praví první část toho, co bible nazývá nejdůležitějším přikázáním. A apoštol asi doufá, že ti, kdo to tak dělají, si rozhodně zlo s dobrem nepopletou, ale jedno i druhé zkusí přijímat tak, aby jim to bylo k dobrému (k čemuž je Josefův příběh docela dobrou ilustrací).

Pane, co je člověk, že na něj pamatuješ a v dobrém ani zlém ho neopouštíš? Hospodine, jak velkolepé je tvé jméno po vší zemi!

Požehnání (podle Žalmu 16):

Ochraňuj mne, Bože, své štěstí hledám jen u tebe. Obdivoval jsem všelijaké velikány, výjimečně osobnosti i pár trapných celebrit, ale pak jsem spatřil svou i jejich omezenost a spoléhat chci jen na tebe – protože ty, na rozdíl od nich, Bože, ty o mě opravdu stojíš a v tom je mé štěstí. A když nevím, kudy kam, vydržím to, když jsi mi nablízku. Ty mě nenecháš peklu napospas, ukazuješ mi cestu života a dopřáváš mi radost.

Nevím, co víc bychom si mohli přát jako slova požehnání. Kéž vás to ujištění provází do dalších dnů. Tak ještě jednou, po kralicku:

Proto se raduje srdce mé a plesá duše má, ano i tělo mé v bezpečí přebývati bude. Neboť nenecháš duši mou v pekle, známou učiníš mi cestu života. Hojnost radosti jest před obličejem tvým a stálé utěšení po pravici tvé. Amen.

Soubory ke stažení