Milé shromáždění, já mám asi 15 let od své konfirmace. Pokusil jsem se vzpomenout, co bych v těch letech na gymplu chtěl nebo potřeboval slyšet z kazatelny já – no a na nic jsem nepřišel.

Takže dnes promluvím o něčem, co mě osobně už nějakou dobu baví a inspiruje a co moji farníci chtě nechtě v mnoha verzích poslouchají u nás v kostele.

Vrátím se k těm dvěma biblickým veršům, které jsme slyšeli v prvním čtení. Je to z knihy Genesis, tedy z první knihy Bible, která to celé otevírá a snaží se mluvit mýtickým jazykem o něčem velmi hlubinném a základním.

Pokud jste někdy přemýšleli, jaký má lidský život smysl, tak teď to rozlouskneme. Dle moudrých slov příběhu o stvoření je naším hlubinným zadáním „být Božím obrazem.“ Ne snad ve stylu „prostě se budeš chovat jako Bůh jinak uvidíš!“ Ale daleko spíš ve smyslu „hluboko v člověku je taková touha ukrytá.“

Ok, jenže, co je to Bůh? Co se skrývá za těmi třemi písmenky? Když nám autoři knihy Genesis nabízejí chápat smysl našeho života v jakémsi zrcadlení Boha, tak jak se to dělá, co je Bůh zač? O co mu jde?

Slov „Bůh“ bylo během staletí natolik kontaminováno blbými obsahy, že je v současnosti naivní říct „Bůh“ a myslet si, že každému dojde, co tím myslím zrovna já.

No, když se v knize Genesis objevuje tahle informace s božím obrazem, tak jsme fakt na začátku, v první kapitole celé Bible. A v těch odstavcích, které jsou předtím je Bůh popisován předně jako tvůrce. Jako ten, který vytváří, přivádí do vztahu.

Tedy Bůh jako kreativita, Bůh jako tvůrčí síla. Bůh jako někdo, kdo uvádí do vzájemného vztahu celý ekosystém.

Ve třetím dni stvoření Bůh povolává zemi, aby udělala rostliny. Takže je v tom taky ten rozměr, že Bůh udělá něco, co má samo o sobě nějak po svém dál kreativně působit, vytvářet.

Jestliže jsme tohle povoláni zrcadlit, tak je naším úkolem se aktivně podílet na životě a dotváření světa se vším, co k tomu patří, včetně životního prostředí, zvířat, rostlin, a celé lidské obce. Není to malý úkol – ale je to náš úkol, od toho tady jsme.

A zajímavé je, že Bůh tvoří slovem. Nemá nějakou speciální sadu na výrobu hvězd nebo vody. On vypráví vesmír. Tipnete si, kdo tohle vzal velmi vážně a pokusil se takhle tvořit?

Byl to můj oblíbený spisovatel J.R.R.Tolkien. Možná znáte Pána Prstenů a Hobbita. Tolkien byl hluboce věřící člověk a o své vlastní literární tvorbě přemýšlel taky v tomto duchu, že vlastně chápe sebe sama jako obraz Boží a vytváří svět fantasie.

Já jsem Tolkiena zmínil proto, že chci použít jeden jeho obraz. On jednou popsal lidskou kreativitu představou, že člověk je jako takový hranol skla. Jestli znáte obal alba „Dark side of the moon“ od skupiny Pink Floyd, tak je to přesně tohle.

Černá plocha, na které je trojúhelník. To je ten hranol skla. A na ten hranol dopadá čisté bílé světlo, které jde od Boha. Je to něco jako vitalita, dech života. Tím světlem se celý hranol rozsvítí a začne hrát všemi barvami. Tohle čisté bílé světlo člověka rozsvítí a on sám začne nějak vyzařovat dál. Ne tím bílým čistým světlem, ale různými barvami.

A každý člověk svítí nějak jinak. Každý z nás – když přijme výzvu k tomu nějak dotvářet svět – tak to bude dělat podle toho, co v něm je, jaké má schopnosti, talenty, co ho baví, bude to rozdílné atp.

Tady si pomůžu tím druhým biblickým čtením z evangelia. Říká se tomu podobenství o hřivnách. Hřivna byla jednotka váhy. Bylo to asi 36 kg stříbra. Prostě něco, co má dost velkou hodnotu.

To podobenství je myslím velice dnešní, současné. Pan hospodář (Hospodin) odcestoval a přenechal osud statku svým spolupracovníkům. Každému podle jeho schopností rozdal jmění, se kterým má nějak hospodařit.

Taky zajímavý bod. Jednomu dal pět hřiven – čili velké prostředky k podnikání. Druhý dostal tři a ten poslední jednu. Chápejme to tak, že každý z nás má v sobě něco, co může rozvíjet a tím přispět ke kultivaci světa – k dobru, ke kráse toho hospodářství, toho stvoření.

Možná, že někteří z nás toho mají fakt dost – mají skvělé známky, dovedou hrát na dudy, jsou to skvělí přátelé, vyhrávají medaile ve florbalu atp. Někteří toho mají třeba méně, a vůbec to nevadí. Důležité je, že nejde o to mít nejvíc nebo umět všechno, všechny překonat!

Pokud budeme naslouchat tomu podobenství, tak nejde o to mít víc než ti druzí. Nevybízí to k předhánění se o zásluhy, o to, kdo chodí na víc kroužků, kdo má lepší známky atp. To by nás vlastně naopak asi poštvalo proti sobě a zhádali bychom se.

Jde o to rozvíjet své schopnosti a talenty. Ten, který dostal pět hřiven s tím dovedl podnikat a jeho aktivity přinesly dalších pět. Podobně ten, který měl tři. A průser nastává u toho třetího, který svoji hřivnu zakopal. Problém je, když sami sebe nepoužijeme. Když se zřekneme toho rozvíjet co je do nás vloženo.

Potom je ten hranol skla, na který dopadá světlo nějak ulepený a opatlaný a moc nesvítí. A to naše osobní zrcadlo, kterým máme ve světě nějak působit jako odlesk Boha je umazané.