I. Kdo si co (ne)zaslouží

Příběhy biblické knihy Soudců připomínají písničku, v níž se do omrze­ní opakuje refrén: A zase dělali lidé to, co je v Hospodinových očích zlé, a on je tedy vydal na pár let do rukou protivníků (v tomto případě na 40 let do rukou Filištínců). Ať si pod Filištínci představíme cokoli a koho­koli – závěr, že stačí postavit barikády, aby se sem nedos­tali, je lichý. Protože je tu ten refrén, který pořád dokola upozorňuje, kde je problém: už zas děláme, co je v Božích očích zlé, a to se bariká­dami nevyléčí.

První reakcí na malér obvykle bývá obvinit z něj Filištínce (to jsou ty barikády), až pak si začnou lidé připouštět, že v tom nejsme nevinně a že jsme si zlo sami něčím přivodili. Což však neznamená, že kdyby­chom bývali žili spořádaně a řádně, nic zlého by se nám nemoh­lo stát. Mohlo. Když Ježíšovi učedníci narazili na něčí trápení a tázali se, kvůli komu to zrovna na tohoto člověka přišlo, odpověděl jim Ježíš: Ale on to není trest a teď se na něm mají ukázat Boží skutky. Bůh přece není rozdělovna dobrého a zlého ani distributor trestů a odměn. Vždycky, když lidi někdo morduje a trápí, stýskají si na nepřízeň osudu. Ale už v tu chvíli se i pro ně chystají a dějí ty zmíněné Boží skutky – čímž rozu­mějte skutky vysvobození, milosr­den­ství, záchrany.

II. Tam, kde síla nestačí

K jednomu manželskému páru kdysi přišel pošťák od Hospodina (“vypadal jako Boží posel, tak byl hrozný,” líčila to ta paní). “Narodí se vám syn,” povídal posel, “tak mu, ani až vyroste, nedávejte pít nic opojného a nesmíte mu nikdy stříhat vlasy. Dostane totiž od Boha velký úkol: vysvobodit náš lid z trápení.”

Stalo se, narodil se jim syn, dostal jméno Samson a vyrostl z něj legendární nepřemožitelný silák. Jak tak šel životem, zbyla za ním docela dlouhá řada mrtvých, což mu však lidi neměli za zlé, protože ty mrtvé počítali mezi své nepřátele. Takovým postavám se naopak staví pomníky, zvlášť když v osvobozovacím boji položí život (což byl nako­nec i případ Samsonův). Příběh, který po něm zbyl v Bibli, však není jeho pomník. Je to připomínka, abychom pomněli na něco jiného než na bájného siláka.

Totiž: kdybyste se chtěli dopátrat, kde k té bájné síle a udatnosti přišel, zjistili byste ze všeho nejdřív, odkud ji rozhodně neměl. Za prvé si ji neopatřil ve fitcentru ani žádnou chemií. Svaly si tam možná protahoval a trénoval, to já nevím, možná by i lecjaký závod železných mužů vyhrál, ale v tom ta pravá síla skutečně nespočívala.

Jako druhý zdroj nepřemožitelné síly se nabízí správ­ně volená dieta a vzhled. “Nic opojného a nikdy nestříhat,” nakázal rodičům Boží posel a oni to dodrželi. Ale ani tohle není recept, jak být Bohu něco platný a jak přinést lidem to, co nejvíc potřebují.

Třetí zdroj nepřemožitelnosti lidé hledávají v mazanosti, avšak ani odtud Samson sílu nečerpal. Zato se ve vyprávění několikrát obje­vuje věta: “Tu se ho zmocnil duch Hospodinův.” K záchraně z moci zla naše schopnosti nestačí a neobejdete se bez Boží pomoci. Ale jak k ní přijít a jak poznat, že se někoho zmocnil zrovna Boží duch a ne něco jiného, to se tu nedozvíte. Jen to, že naději je dobře vkládat v Hospodina (nikoli v to, co nabízejí lidi).

III. Zbav nás od zlého

Filištíncům nešlo na rozum, kde tu sílu bere, a snažili se tomu přijít na kloub. Dietou ani vzhledem to nebude: zákaz opojného nápoje a dlouhé vlasy a vousy měly funkci uzlu na kapesníku, aby nezapomněl, komu má sloužit, asi jako když si dneska hasič obleče uniformu a vy ho podle ní poznáte. Na konci vyprávění Samsona jeho poněkud proradná žena ostříhala a Filištínci ho přemohli. Vyprchala z něj síla: ne pro zkrá­cenou kštici, ale že se vzdal čehosi, co ho slibem vázalo k Bohu. Bůh od něj tedy odstoupil a Samson, ačkoli mu to bylo divné, na to doplatil.

Je to podivná postava. Jako mravní vzor bych ho nikde nevysta­voval a ani jeho věrnost Božímu povolání není zrovna příkladná. Jenže Bible se nezabývá malováním mravních vzorů a raději vypráví příběh, který zpoza dávných kulis míří jako otázka či výzva i na naši generaci. Už tím, co Samsonovy rodiče učil tamten Boží pošťák: že naději máme my lidi hledat trpělivě (může to trvat dlouho) a pozorně (doma je pro­rokem málokdo a lidé by možná radši nějaký neslýchaný zázrak, než aby se opřeli o někoho, koho znají zblízka). Ale nejdůležitější je ten podivný děj, kdy se někoho (v tomto případě Sam­sona) „zmocní duch Hospodinův”. Nebývá hned jasné, co se to děje: tady chtěl Bůh zbavit lidi od zlého, proto jeho duch vstoupil do Samsona, lidi však neporo­zuměli a ošívali se, co to do něj vjelo, a jednou ho dokonce spoutali a preventivně předali Filištíncům (aby předešli dalším nepříjemnostem). Nebylo přitom Samso­novi asi dobře, ale duch Boží byl silnější než bázeň jeho blízkých i než nenávist protivníků. Podle toho to i dopadlo.

Nepřátel je v tom příběhu jak máku, ale nikde Bible neklesne ke zjednodušení, že my jsme ti dobří a oni ti špatní. Jakkoli mohou být protivní a nebezpeční, vždycky se do toho v Bibli připlete tamten refrén, jak Boží lid (to jest “my”) zase už dělá, co je v Božích očích zlé… A když lidi – přátelé i nepřátelé – v mnoha reprízách stále znovu dělají, co je v Božích očích zlé, Bůh je tedy nechal jednat, když o něj nestáli a nestojí, ale dostat je z toho zla ven nebývá levné. Když to čteme po křesťansku, vybaví se nám, že to i Božího Syna stálo život (to, aby nás Bůh zbavil od zlého), o čemž je celá druhá část Bible.

Čteme to dnes s rozpaky, když vidíme, kolik krve tam teklo a že se to dělo v přítomnosti ducha Hospodinova, jehož působení si spojuje­me spíš s milosrdenstvím a pokojem. Jenže život bývá docela drsný a někdy i krutý, a pokoj a milosrdenství právě proto nejsou laciná záleži­tost. Bible to vypráví v drsném příběhu za použití starově­kých kulis, které se od té doby vyměnily za jiné, ale život drsný zůstal. A podle toho ten příběh taky čtěte:

Nepřehlédněte, že Bůh chystá vysvobození z moci zla, a jako navigaci k tomu vysvobození nám nabízí naději. Tak se ji učte pozorné a trpělivé hledat. Životní křivdy si zařaďte do rámu lidského počínání, jež je v Božích očích zlé, a i když se na tom zlém počínání sami podílíme (a to my se tedy podílíme!), vězte, že ani tak na nás Bůh nezapomněl: zůstává tu ta naděje, že nás zbaví od zlého. Může to bolet (když nás zbaví zla, které sami třeba vůči druhému provozu­jeme). Ale to milosrdenství, které nám nabízí, za to stojí. A pokoj, který tím vstoupí do našich duší a do našich vztahů, za to stojí taky.

Požehnání:

Blaze těm, kdo slyší Boží slovo a zachovávají je. Co lidí toužilo spatřit a slyšet to, čeho vy jste svědky – a tak se radujte nejen z toho, co vás těší a co se vám podaří (to taky), ale hlavně se radujte z toho, že je Bůh blízko a jeho milosrdenství že je už mezi dveřmi; řekněte to lidem a dopřejte jim k tomu Boží pokoj, Bůh v nich má přece zalíbení.

Nebojte se, nesmutněte a kéž vás každým dnem provází a vede naděje, která roste z Boží lásky. Amen.

Soubory ke stažení