I. O nadějném očekávání

Advent je něco jako průprava k naději. Doba, ve které žijeme, je v mno­ha ohledech tíživá a neradostná (ovšem naši předkové na tom nebyli jinak). Lidstvo má zkušenost, že i sebehorší začátky mohou skončit dobře, aspoň v to doufáme, ale také nemusejí, což je dost skličující představa. A tak si čteme z Bible texty o beznadějně odepsaném pařezu, ze kterého kupodivu vyraší nový výhonek, anebo o chmurách a černočerné tmě, do níž nečekaně zazáří světlo. Advent je něco jako průprava k nové naději poté, co už jsme prožili zklamání: znovu, ještě jednou, nevzdávejte to. Ne že bychom měli takovou výdrž a věrnost a vitalitu, to asi nemáme, ale nevadí: protože tu naději výhonku a světla dopřává pařezům ve tmě sám Bůh. A advent je vyjádřením naděje, že se i do životního příběhu každého z nás Bůh vloží.

II. O pařezovém království

Bůh provedl lidi, kteří v něj doufali, smrtelným nebezpečím a dal jim k životu zemi, kde jim nic nechybělo. On jim byl věrný, oni jemu ne. Však se jim taky životní obzory záhy jaksi zakabonily a oni si s tím moc nevěděli rady. Jsem-li Bohu nevěrný, moc toho od něj čekat nebudu. Nabyli dojmu, že by je k novému štěstí mohl dovést spíš nějaký šikovný vůdce. A tak si pořídili krále, Saul se jmenoval, a doufali, že si s ním pořídili i to štěstí.

Ze začátku byl Saul dobrý vládce, ale pak si začal přisvojovat pravo­moci, které mu nenáležely. Lidem to bylo vcelku jedno. Když si proti předpisům přisvojil nejlepší část kořisti a že Bohu budou stačit zbytky, za zlé mu to neměli (na jeho místě by sami možná nejednali jinak a jeho příklad jim to vlastně trochu umožňuje a uleví jejich svědomí). Bůh však rozhodl, že se Saulem skončí, a pověřil Samuela, ať mu to vyřídí. Trochu riskantní mise, to se však v Božích službách může stát. Král to neuslyší rád (na tom však nezáleží) a také lid dost možná bude proti, leč vůle lidu není svatá a mnohdy ani moudrá, zato bývá vrtkavá. Ani Sa­muel sám s tím není srozuměn, kdysi Saulovi dost fandil a – jak to tak bývá – trochu to v něm zůstalo i teď, když je z krále, který zprvu nebyl špatný, dnes spíš troska nebo karikatura. Bůh už však vybral za krále někoho jiného. Nenápadného kluka, který se kdesi na venkově stará o ovce. Samuel mu to jde říct: “Bůh tě dnes, Davide, pověřuje důležitým posláním.” Nikdo z těch, kdo tam stáli, netušili, jaké poslání by to mělo být. Samuel jim o tom nic neřekl.

Nevíme, věděl-li to David, možná v tu chvíli ještě ne. To jen čtenář, protože mu to vypravěč vyzradil. Samuel odešel zase domů a domácí ani zahraniční zpravodajové asi ani nepostřehli, že se něco stalo: vždyť všechno běží jako dřív, Saul vládne, jak byl zvyklý, a nic neobvyklého zatím není znát. S podporou lidu si Saul nemusí dělat starost, těžkou hlavu má však z toho, že už ho prý nepodrží Bůh. „Vstoupil jsi na šikmou plochu,“ vyřídil mu Samuel, „a po té to dřív či později frčí dolů a někdy nepěknou rychlostí a kdo ví s jakým dopadem...“

Nikdo jiný to zatím neví. Až budou jednou i lidé ze Saula zklamaní, asi budou o to víc čekat od Davida (a pak od Šalomouna a pak od dalších nástupců). Pořád vyhlížejí toho pravého, a pořád to není ono. David jim ve vzpomínkách po letech bude připadat asi nejlepší z těch, co jim kdy vládli, a tak vyhlížejí nějakého „syna Davidova“. Ale je to bída, ideální vůdce pořád nikde. Tenhle jejich královský experiment moc nevykvetl a okupanti z něj udělají pařez. I z pařezového království však může vzejít nový výhonek a do temné slepé uličky posvítí nová naděje, řekne k tomu jeden prorok. V tuhle chvíli je k tomu ještě daleko, zatím ještě nedospěli ani k tomu zklamání, které je tu čeká, ale Bůh už připravuje ten výhonek – vždyť žádné zklamání není definitivní.

III. O pokušení

„Od onoho dne se zmocňoval Davida duch Hospodinův,“ píše se v pří­běhu. To zní slibně. A Saul? To je právě to: „Od toho duch Hospodinův naopak odstoupil.“ A kdyby jenom to, ale vypravěč ještě dodává: „A přepadal ho zlý duch od Hospodina.“

Není to nespravedlivé? To já nevím. Ale nezkoušejme se na to dívat jakoby z nebe a koukat Bohu do kuchyně, komu co dopřeje a co odej­me, protože tahle perspektiva nám nepřísluší. V životě to přece sleduje­me odjinud a jinak: ani sám v sobě se dost nevyznám, natož pak v těch druhých. Saula třeba mívali lidi rádi, a teď žasnou, co se to s ním stalo, jde z něj strach…

Bible není nebeská reportáž, Bible je lidské přemýšlení o tom, jak se nám (naštěstí!) do života vkládá Bůh, a tohle přemýšlení dostalo podobu vyprávění. Lidi chtěli krále a zpočátku to šlo, ale on pak přestal dělat, co je v Božích očích dobré, a začal být nebezpečný. „Hospodinův duch od něj odstoupil,“ komentuje to vypravěč, aby vysvětlil, že se člověk může změnit a být jiný, než jak jste ho znali, a že ne všechno, co teď tenhle funkcionář vyvádí, je od Boha. Následuje věta, že ho přepa­dal zlý duch (nic, co byste chtěli zažít). I ten je pod Boží mocí, není silnější než Bůh, ovšem silnější než vy nebo já nebo Saul, to určitě je.

Když jsem Bohu nevěrný, moc toho od něj nečekám. A tak má Saul někde uvnitř k Bohu daleko a je v pokušení všechno vidět podezíravě a nenávistně. Každý máme spoustu negativních stránek a vlastností, a když se jim přestanu bránit a když kašlu na to, co je v Božích očích dobré, a když mi to pak někdo připomene a vytkne, možná začnu Boha vnímat jako svého protivníka. A protože si na Boha netroufnu, přesmě­ruju svou zlobu na jiný terč: což se Saulovi přihodilo a odnést to měl David. A Jonatan. A časem možná i Samuel. A leckdo další. „Neuveď nás v pokušení,“ říkáme v modlitbě. Saul se v něm ocitl a neví, kudy z něj ven (a možná ani nechce).

V dalším pokračování investuje neuvěřitelnou energii do pokusů, jak se zbavit Davida. Sebestředná ruina, požívající zatím úcty podda­ných, je přece král. „Jsem přece pověřený službou Bohu, ale vy jste všichni proti mně.“ Porovnejte si to s tím, co říká David: „Hospo­din mě vytrhl ze spárů lva a medvěda a vytrhne mě i ze spárů tady toho“ (čímž mínil Goliáše).

IV. Goliáš oloupen, veselme se

Advent je něco příprava k naději. A je to doba, která předchází vánočnímu vyprávění o narození Ježíše neboli zprávě o tom, jak se i do našeho životního příběhu vložil Bůh. Až Ježíšův životní příběh skončí, jeho následovníci křesťané to shrnou do vyznání: “Bojoval jsem o život a Hospodin mě zachránil!” Bojujeme o život, jak to jde, a Ježíš, jemuž se taky někdy přezdívalo syn Davidův, je pro nás ztělesněním toho, že nás Bůh zachránil. Že do dobrého i zlého našich dnů vstoupil syn Boží a že nás díky tomu Boží moc přijme do cíle, k němuž zatím ze všech sil životem běžíme.

Když přijdou v životě těžké okamžiky, kéž víte, že na ně nejste sami – protože Bůh je přece blízko, je s vámi. Je s vámi i ve chvílích dobrých.

A tak ať vás tahle naděje – že na radosti ani nesnáze nejsme sami – provází celým životem. A Boží láska a milosrdenství ať naplňují vaše dny a ať vedou vaše kroky, kamkoli půjdete. Amen.

Soubory ke stažení