I. Život

Že jsme na světě, to jsme si sami nezpůsobili, to rodiče. A tak jsme tu. Ale jak tu jsme, jak žijeme, co nám to dává a co nás to stojí a k čemu je to komu dobré, to je jiná otázka. Hned na začátku Bible čteme vyznání, že jsme stvořeni, ženy i muži, abychom byli k Božímu obrazu. Což je nádherné poslání a možná spíš dar než úkol. Jenomže o kousek dál najdeme snad nejtemnější větu z celé Bible: I litoval Bůh, že tu bandu (rozumí se nás) vůbec stvořil. (Hned na to následuje příběh o potopě.)

„Marnost nad marnost a všecko je marnost,“ praví se v Bibli taky a jsou chvíle, kdy tomu člověk dává za pravdu. Obvykle s pocitem bezmo­ci a málem i beznaděje. Často to nastává, když u druhých lidí s něčím nepochodíte, třeba na úřadu nebo u dětí nebo kdekoli, a není s tím k hnutí (druzí lidé to tak někdy zažívají pro změnu zase s vámi).

Že jsme na světě, to jsme si sami nezpůsobili, to rodiče. A zdědili jsme po nich mimo jiné i tohle: že jsme stvořeni k obrazu Božímu, jenže marnost nad marnost. Tohle je náš život.

II. Krev

Jak se té marnosti vysmeknout, aby Bůh nekonstatoval, že jsme tu zbytečně? Přesně tomu se věnuje úryvek z dopisu, který máme v Bibli a jako odesilatel se tam podepsal jistý Petr. Rada, kterou v té věci dává, je však poněkud nesnadná: „Buďte svatí, jako je svatý Bůh, který vás povolává.“

Ještě než propadneme poněkud pošetilým úvahám, kdo všechno je svatý a jak si to zasloužil, vězme, že svatý je ten, koho k tomu povolává Bůh, a nezasloužil si to ten člověk nijak a ničím. Svatí jste vy, když vás k tomu Bůh povolává, a znamená to, že způsob, jak žijete, má být ve shodě nebo aspoň slučitelný s tím, co Bůh nabízí tomuhle světu. Jinými slovy: Abyste tu byli k Božímu obrazu.

Tím jste se z té marnosti sice nevysmekli, povídá Petr, ale to vůbec nevadí, protože to ani není v lidských silách. A tak vás z toho vysmekl sám Bůh. Někteří lidé si život vylepšují stříbrem a zlatem, aby jim za něco stál a aby obstáli před druhými, a ještě nevědí, že na konci z toho bude zas jen marnost nad marnost – ale vy to tak nedělejte, protože pozlacená marnost je pořád jen marnost (byť i hezká). Vás z toho nadělení vysvobodilo něco účinnějšího a lepšího než zlaťáky. Něco, co vám dal Bůh. Totiž krev (ale nemyslí se teď ta vaše).

Vaše praprapředky rovněž povolal Bůh, jako teď vás, a oni si tehdy natřeli veřeje domů krví beránka (to bylo ještě v Egyptě) – že až okolo půjde anděl smrti, nechá je na pokoji. Potom si to po celé generace vyprávěli a předávali: že tehdy vyvázli z nebezpečí a že jim Bůh dal svobodu a požehnání, a přitom to ani v nejmenším nebyla jejich zásluha. Oni si jenom natřeli futra beránkovou krví. Aby bylo jim i dalším generacím jasno, že to zařídil Bůh (a ten beránek, co byl obětován Bohu jako dík za odpuštění té naší marnosti).

III. Vlk

K obrazu Božímu stvořeni, akorát že marnost nad marnost. Bůh tím však není nepříjemně překvapen, počítal s tím (tvrdí Petr): od samého stvoření světa připravoval, jak vymanit lidi z té prázdnoty, ve které žijí a na které si někteří tak zakládají, obklopeni zážitky nebo věcmi, které nahamounili. A tak nám dal svobodu a požehnání a nadto ještě úkol (nebo spíš dar): k obrazu Božímu jste stvořeni, buďte tedy svatí, tak jako je Bůh.

Bohu jste zasvěceni, přátelé (proto apoštol říká, že jste svatí). Žijete však ve světě, který do toho všeho zasvěcen není, takže mu půjdete na nervy (však on vám taky). Ale ono se to bude prát i ve vás samotných. „Vlk s beránkem si bude hrát,“ napsal kdysi dávno člověk jménem Izajáš a my to stále zažíváme a pořád budeme zažívat: máme ve svém nitru beránka i vlka a vlk může po beránkovi kdykoli rafnout. To se mu snažte nedopřát. Ale zabít toho vlka v sobě, to nejde, to už by bylo po vás. Dostali jsme svobodu (tak holt vlk ve mně někdy po beránkovi rafne) a dostali jsme požehnání (abychom se měli podle čeho řídit a za čím jít).

IV. Obraz Boží

Sice k obrazu Božímu stvořeni, leč marnost nad marnost (a podle toho to na světě vypadá). Ale ta věta platí i obráceně: sice marnost nad marnost, a přece jsme stvořeni k obrazu Božímu (a i podle toho to na světě vypadá). Bylo tomu tak vždycky a je to tak pořád, ale teď – na konci časů – kvůli tomu a kvůli vám přišel Boží beránek Kristus.

Když Petr říká „na konci časů“, nekoukejte do kalendáře, protože nejde o datum – pro nás ten konec v jeho slovech znamená něco jiného: že to s lidmi bylo vždycky vachrlaté, ale teď, co přišel Kristus, nastal konec v tom smyslu, že už to žádný vlk neobrátí zpátky ke zlému. Už to tak je, Boží beránek Kristus už přišel a advent je nadějné očeká­vání, že se k tomu (zase) připojíme, že vstoupí i k nám.

A jestli vlk po beránkovi přece jen rafne? To asi ano. Ale vy jste beránkovou krví (rozumí se Kristovou) vykoupeni. Tak buďte svatí jako on, což se dá říct i takhle: sláva na výsostech Bohu (a nikomu jinému) a na zemi nám lidem pokoj (neboli svobodu a požehnání), protože Bůh nás má rád.

Požehnání:

Člověk se má čím chlubit (třeba tím, co dokázal), ale ne před Bohem. Ale když jsme dostali ten dar, že nás Bůh – ne naší zásluhou, ale díky Kristu Ježíši – počítá za dobré a za spravedlivé a my to ve víře přijímáme, pak se chlubíme nadějí Boží slávy a taky Božím pokojem, kterým nás skrze Krista obdaroval.

A tak se, přátelé, radujte v Pánu. Střezte se těch, kdo hanebně vnášejí mezi lidi svár a rozdělení, služte Bohu, nedejte na vnější věci a chlubte se Kristem; a vězte, že Bůh na vás nezapomene, obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem a požehnáním. Amen.

Soubory ke stažení