I. Tu svobodu nám vydobyl Kristus

Jestli nám Kristus něco přinesl, tak svobodu. Nebylo to laciné („vydobyl ji“) a udělal to pro nás. My jsme se na tom vysvobození podíleli pouze tím, že jsme k němu přišli jak slepý k houslím. Prostě jsme obdarováni.

To je smysl vyprávění o tom, že se narodil Boží syn a že se narodil proto, aby nás vykoupil z naší marnosti, vin a strachu. Po nás se žádá toliko „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, když je to tak, že nás Bůh má rád.“

II. Kde se vzala svoboda

Člověk, který pase krávy, je asi rád, když se drží ve stádu a dělají to, co ty ostatní. Ze svobodomyslných, které se vydají někam jinam, mívá těžkou hlavu. S lidmi je tomu dost podobně: udržet je ve stádu, které se dá ovládat a na nic se nevyptává, je sen všech, kdo jim chtějí něco diktovat. V jedné věci tomu lidská povaha docela nahrává: netíhneme přirozeně ke svobodě, ale k tomu, co dělají ti ostatní, většina, všichni, stádo. V dobrém i v mizerném. Takhle ostatně vznikají pravidla a zvyklosti, jimiž se lidská společnost řídí.

Leckdo s tím má potíž. Třeba adolescenti, kteří se řídí spíš tím, jak co dělají jejich vrstevníci, a někdy posunou vžitá pravidla a zvyklosti o kousek dál (opět v dobrém i v mizerném). A úplně všechny generace se cítí jakž takž dobře a bezpečně ve své sociální bublině s lidmi podobných zvyklostí, názorů a pravidel.

Nic z toho není špatně. A přece apoštol považuje za obrovský přínos a zisk to, že nás z těch zvyklostí, bublin a pravidel Kristus pustil ven.

III. Jak to Ježíš dělal

Ježíš zdůrazňoval, jak jsou pravidla potřebná a že je rozhodně nepřišel rušit. Leckoho však dráždil tím, jak některé ustálené zvyklosti někdy překračoval. Třeba už tím, že mezi své učedníky a spolupracovníky přibral i ženy (což rozhodně nebylo tehdy zvykem) nebo že se setkával s lidmi, kteří z různých důvodů nesměli mezi ostatní. Proč to dělal? Proč překračoval pravidla, která z nějakého důvodu vznikla a měla se dodržovat?

Když někoho uzdravil, výsledkem bylo, že marody, odstrčené ven ze společnosti, tím uzdravením vracel zpět mezi lidi. Často k tomu připojil ujištění, že jsou jim odpuštěny jejich viny – hřích není zrovna zdravot­nická diagnóza, ale jeho odpuštění člověka rovněž vrací do lidské spo­lečnosti před Boží tváří. Tohle je důvod, proč se setkával s lidmi, kteří žili kdesi na okraji. A když se s úřady přel o význam sobotního dne odpočinutí, vypadalo to trochu jako občanská neposlušnost – říkal jim přitom, že zákon má platnost jen ve službě životu a ve službě společné­mu dobru.

Život a společné dobro jsou hodnoty, o které je třeba pečovat a chránit je. Překáží-li v tom nějaké ploty, barikády, zvyklosti, krunýře osobních ambicí či společenské bubliny, budiž sláva Kristu, že nás z nich pouští ven.

IV. Čemu se říká odpovědnost

Když se mi dostane toho daru, že jsem uzdraven a jsou mi odpuštěny viny (tak jak to pro nás Ježíš udělal), ocitám se v situaci, která připomí­ná závodníka na startu. Těch setkání, která jsou přede mnou, těch rozhodování, která mě teprve čekají, těch okolností, které mě překvapí nebo zaskočí… „Tu svobodu vám vydobyl Kristus,“ povídá apoštol a vy teď máte prostor, jak ji využít a prožít.

V pohádkách či starověkých tragédiích se mluvívalo o osudu: co všechno mě nevyhnutelně čeká a čemu neuteču (s poťouchlým doplňkem, že je to někde předem zapsáno, třeba v kartách nebo ve hvězdách). I tohle je krunýř, z nějž nás Kristus dostává ven. Život nám nikdo nenaplánoval jak scénář nebo jízdní řád. Každý z nás máme nějaké startovní podmínky, trochu rozdílné zdravotní vybavení (které nás v danou chvíli možná zradí, anebo nezradí), zázemí blízkých lidí (kteří mě v nouzi podepřou, nebo nepodepřou), prožíváme chtěné i nechtěné události, všelijak zašmodrchané vztahy a jizvy po nich, máme rozumná i nerozumná očekávání – a je na nás, jak se v tom všem budeme po svém orientovat a rozhodovat a jednat. To je na nás. Boží syn se narodil proto, aby nás zbavil pout všeho druhu – takže jsme svobodní – a je na nás, abychom teď s volnýma rukama hledali to, co prospívá životu a společně prožívanému dobru. To je teď naše odpovědnost.

Boží syn se narodil proto, aby nás vykoupil z naší marnosti, vin a strachu. A když je to tak, že nás Bůh má rád, po nás se teď žádá už jen „Sláva na výsostech Bohu a na zemi mezi námi lidmi jeho pokoj.“

požehnání

Bůh v temnotách je skrytý, a přec je prozářil.

V tom je ta potíž: že Bůh sice prozářil temnoty svou pravdou a milosrdenstvím, jenže lidi jsou jak uhranutí tmou: zhasínají si na životní moudrost, dávají chladu a tmě přednost ve svých vztazích a nenacházejí východiska z bludných kruhů.

Nemáme Mesiáše v hrsti a Boží království není v naší moci, Bůh v temnotách je skrytý - jenže je prozářil:

ztraceným případům svítá, odmítnutí mají šanci na návrat, zklamaní na potěšení a zakřiknutí na dobrou zprávu;

na zprávu o tom, že Bůh rozsvítil naději a tou svítí i do té nejtemnější tmy a do nejtmavších zákoutí lidské duše.

Ať vám to světlo svítí a tmy ať ho nepohltí. Amen.

Soubory ke stažení