I.

Čiň dobře, žij spořádaně a podle pravidel a dobře se ti povede. Není to špatná zásada, jen někdy nefunguje. Bible není naivní, a tak se v ní dočtete i o lidech, kteří činí dobré, a přece se jim dobře nevede (třeba Jób). Jak se nám vede, je jedna věc, a jak jednáme, je věc druhá. Jedna s druhou souvisí (ač ne tak přímočaře jako třeba v pohádkách). Ale pak je tu ještě třetí věc: jak nás vidí Bůh. A ta je vůbec nejdůležitější.

Bůh vybral za zachránce pro celý svět Ježíše, jemuž se ke konci životní pouti dobře nevedlo: jeho úsilí lidé zahodili, učení zesměšnili, dokonce ho popravili. Jedna věc je, co děláme, druhá, jak se nám vede, a třetí, nejdůležitější, co na to Bůh. Bůh Ježíšovu smrt učinil počátkem něčeho nového a nás teď k tomu novému a k záchraně povolává a zve, a tak jsme tu a žijeme v milosti Kristově. Jedna věc je, jak se nám to daří, druhá věc je, jak se nám při tom vede, ale třetí, nejdůležitější, je ta Boží pozvánka, kterou jsme dostali.

II.

Právě o tom je poslední biblická kniha: všechno podstatné už bylo napsáno a teď je tu poslední spis, kterým nás Bible vypravuje na cestu. Autorem je jistý Jan. Žil v jedné z těch dob, které poznamenává nehezky napuchlé sebevědomí některých politiků. Tehdejší císař si vzal do hlavy, že je bůh, a jal se určovat smysl lidského života i veškerá pravidla, a kdo se nepodvolí, bude litovat! A bylo zle. Takový v moci postavený magor si v dnešní době zpravidla bůh neříká (a naopak se třeba snaží si nějak koupit přízeň církve), přitom však s druhými jako bůh jedná a ti kolem něj se ho bojí a nikdo si na něj netroufne. Nejspíš postupně zůstane sám a bez přátel, protože těch se pak bojí zase on. Pokud vám to připomíná někoho z psychopatů naší doby, není divu, tenhle scénář se moc nemění – jen jména národů, které kvůli tomu mají krvácet.

Kdo v Janově době čekal, že s příchodem božího mesiáše už bude všechno jinak a že s Ježíšem už naplno vypukne boží království, ten se spletl (stejně jako se spletli všichni, kdo čekali, že od těch dávných dob už se svět poučil a zmoudřel). Běda tomu, kdo není té správné víry, té správné rasy, předepsaného třídního původu, běda tomu, kdo není dost bohatý, kdo neslouží mocným, kdo neopatrně vyčnívá z šedivého průměru – pořád je někomu běda, co svět světem stojí. Pořád je někomu běda, a je vůbec někomu blaze? Čekalo by se, že těm, kdo jsou správného původu a rasy a dostatečně zazobaní, ale Jan má zato, že to tak není. A že blaze je spíš těm, kdo teď pláčou a touží po spravedlnosti (protože se jí dočkají) a kdo si zachovali čisté srdce.

Jan se ve své knížce pokusil vykreslit nejhorší hrůzy, jaké si lze představit. Moc už těm obrazům dnes třeba nerozumíme, ale takřka v přímém přenosu teď zažíváme jiné, ale asi stejně děsivé. Bolest, křivda, beznaděj; trůny jsou zacákané krví a mnohá média a sítě v ru­kou žvanilů, co slouží císařskému bohu nebo nějakému dalšímu vtělení krále, kata a blázna do jednoho diktátora. Odtud spásu nečekejte, píše Jan a pokračuje vizí, jak z nebe sestupuje jiný pokus o nový svět, tentokrát pokus úspěšný, protože je od Boha. Nebeské město. Brány, hradby a vůbec všechno vyrostlo ze svědectví apoštolů, kteří žili z boží milosti a předali to dál, takže tohle dědictví dorazilo nakonec až k nám.

III.

Čtenáři z pozdějších časů vzali do ruky mapu, kde že to město čekat a hledat. Na mapě ho nenašli, zato zjistili, že takových vidin a knih existovalo víc, protože na přelomu letopočtů patřily k docela oblíbeným literárním žánrům. Některé z nich si pak lidi popletli s věštbami a s programem dějin a četli v nich jak v jízdním řádu (však se to občas přihodilo i čtenářům Janovy knihy), ale to nebyl dobrý nápad. Lepší je se naopak podívat, čím je Janova kniha zvláštní a čím se z řady podobných spisů vymyká. Vlastně se to dozvíte hned v první větě: že tu půjde o zjevení Ježíše Krista. Anebo jinak: že tu půjde o vysvětlení a o pochopení, kdo je Ježíš a jaké je jeho místo v životě světa. I to Jan poví hned ze začátku: Ježíšovi (onomu zabitému beránkovi) náleží místo na trůnu a jen on má právo otevřít knihu, která rozlouskne problém smyslu života.

Svět si žije po svém, dějiny jdou svou cestou (kterou trochu ovlivnit lze a trochu nelze) a uprostřed toho všeho žijeme my, žáci Boží milosti, obdaření láskou Kristovou. A právě tohle je ten nejdůležitější bod, který do života potřebujeme. A když je to tak, pusťme si ten přicházející nový svět, to Boží království, do života (vybízí Jan). Sice ho nevybudujeme ani nezařídíme, ale i tak se k němu vydejme. Jan to líčí jako společenství a pospolitost nad všechno drahé kamení, jako průzračné vztahy bez postranních křiváren, setřít někomu slzu z očí a dík Kristovu vzkříšení se nebát, být otevřený vůči druhým lidem – to všechno patří k nebeskému městu. Slzy už zase tečou proudem, stejně jako krev a je čas na pomoc bez postranních křiváren a na společenství, které patří Bohu a proto se nebude bát.

IV.

Jedna věc je, jak se nám a těm druhým vede, druhá, jak jednáme, a třetí – ta nejdůležitější – jak nás vidí Bůh. I tato generace zažívá bolesti našeho světa, kterým neumíme zabránit. I tato generace má však šanci spatřit a prožít, co Bůh připravil a slíbil. Nazvěme to pro dnešek třebas nebeské město, kde tím nejcennějším je společenství, průzračné vztahy, otřené slzy z tváří, otevřenost k druhým; a to všechno díky pozvánce, kterou jsme všichni dostali. I tato generace může zažít, co připravil Bůh, a může tu pozvánku pořádně uvádět do života.

Soubory ke stažení