V Bibli máme čtvero vyprávění o Ježíšovi. Jejich autoři, tak řečení evan­gelisté Matouš, Marek, Lukáš a Jan sepsali velikonoční příběh (tedy příběh o Ježíšově utrpení a smrti a zprávu o vzkříšení) a předřadili mu docela dlouhou předmluvu: ta obsahuje stručný výběr Ježíšových podo­benství a výroků a činů. Nesepsali všechno, co kde zaslechli, ale vybrali to, o čem si mysleli, že by to pro nás mohlo a snad i mělo být důležité.

Když do toho vyprávění čtenář nakoukne, mohl by nabýt dojmu, že Ježíš dělal a říkal hezké věci, než se to celé nějak zvrtlo a než to s ním špatně skončilo (a než mu naštěstí Bůh pomohl). Dá se to tak číst, ale nevím, co by z toho pro nás vlastně plynulo. Evangelisté však nabízejí poněkud jiný pohled. Nelíčí hodného sympaťáka, kterému to nějak nevyšlo, ale berou to odjinud, totiž právě od toho velikonočního konce. Zasadili to celé do biblického obrazu, jak Bůh stvořil člověka a vypravil ho do života a jak člověk dělal psí kusy a nebylo s ním kloudné pořízení a jak se lidi nenáviděli a vzájemně se osočovali, kdo z nich si nezaslouží lásku, nýbrž horoucí peklo. Ten obraz je velmi barvitý, však se koukněte do Bible. (Nebo se aspoň rozhlédněte po světě, co se děje.)

Tady evangelisté začínají. Hned na startu upozorňují, že je Ježíš Boží syn anebo ho nazývají Boží slovo učiněné tělem nebo narozený spasitel (říkají to každý po svém). Božímu synovi lidi zprvu fandili, ale pak mu přáli to horoucí peklo, jak byli zvyklí. On to přijal a podstoupil.

Evangelisté to podávají tak, že to podstoupil kvůli všem, komu lidi taky přejí peklo jako jemu, a dokonce i kvůli všem, komu to nejen lidi přejí, ale kdo si to opravdu zaslouží. Jenže peklo nemá poslední slovo. Ještě je tady ta láska, Boží láska, co se mezi lidmi dostala na vedlejší kolej, ale teď, po Velikonocích, nestačí učedníci žasnout, jak je mocná. Kristus už tím prošel a my snad jednou taky. Takhle to dávní křesťané pochopili a zapsali. Velikonoce jsme dostali jako dar, jako Boží milost pro hříšníky – a teď teprv se vraťme zpět k té předmluvě. Už víme, jak to dopadlo, už víme, že jsme byli obdarováni milostí – o to v evangeliu jde – a teď v té předmluvě hledejme, co ještě Ježíš říkal a dělal a jak to s tou Boží milostí souvisí.

Uzdravil jakéhosi člověka s postižením – toho postižení ho zbavil. Zástu­py, které přihlížely, to přijaly s uspokojením, protože soudily, že je přece důležité žít bez postižení (hlavně ať nás nezradí zdraví!). Jenže to bylo komplikovanější. Když toho člověka Ježíš uviděl (když ho jeho přátelé spustili na nosítkách přímo před něj dírou ve střeše), řekl mu: „Odpouš­tějí se ti hříchy, člověče.“ Což přítomné poněkud zarazilo: proč ho neuzdraví, důležité je přece žít bez postižení, ne? No právě, vždyť my žijeme s postižením zvaným „hřích“ a Ježíš ho toho neřádu zbavil: je ti odpuštěno. A potom ho zbavil i toho tělesného neduhu, ale to až takříkajíc zadruhé. Onemocnění hříchem je totiž horší (to neříkám já, to říká ten příběh).

Brzy nato Ježíš povolal k následování jistého Léviho, což byl člověk, který vybíral poplatky, patrně s přirážkou pro sebe, jak se to dělalo, a patřil k těm, koho lidi neměli rádi. Teď by udělalo moc hezký dojem, kdyby Lévi nechal mamon mamonem a šel spolu s dalšími učedníky za Ježíšem a kdyby byli všichni chudí jak kostelní myši. Jenže je to jinak, následuje večeře, kde kromě Léviho vidíme i jeho stejně nemilované kolegy a mezi všemi těmi hosty také Ježíše. Čemuž se věřící dbalí dobrých mravů podivovali a tázali se Ježíšových učedníků: On váš mistr chodí na večeře s touhle mafií? Neodpověděli jim učedníci, ale v tomto případě rovnou sám Ježíš: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, a já jsem nepřišel pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Odpověď je to srozumitelná: zdravý rovná se spravedlivý, hříšník rovná se nemocný. Víc možností Ježíš nenabídl. A co kdyby se na vás někdo obrátil a vyzvídal: „Kterejpak (kterápak) vy jste?“ Jakou odpověď byste si z té nabídky vybrali? Spravedlivý? (Jste si tím jisti?) Nebo hříšník? (Myslíte to upřímně a nebojíte se, co si o vás pomyslí?)

Lékaře nepotřebují zdraví (spravedliví), ale nemocní (hříšníci), řekl Ježíš. Já křesťan tu nejsem od toho, abych lidem poskytoval potvrzení, zda jsou spravedliví, nebo ne. Protože spravedlností tradičně rozumíme, že člověk dodržuje všechny platné paragrafy a ctí předpisy a zvyklosti – ale o tom se tu vůbec nemluví. Čteme to přece odzadu, od ujištění, že nám sice lidi možná přejí horoucí peklo, ale že nás zachránila Boží milost, a tak spravedlností máme rozumět spíš to, že víme o Boží spo­lehlivosti a věrohodnosti a spoléháme na ni ve svém vlastním případě i v životě těch druhých. Boží spravedlnost je přece milosrdenství.

Za nemocné (neboli hříšníky) označil Ježíš ty, kdo ztratili důvěru k Božím ukazatelům a pomoci. Když tu důvěru ztratili, vzali zavděk něčím jiným – něčím, za čím se lidi honí nebo co obdivují nebo čeho se obávají. Takový člověk „potřebuje lékaře“, řekl o svém poslání Ježíš.

Vypadá to přehledně. Jenomže jsou tu ti, kdo se podivují, s kým že to Ježíš je ochoten večeřet – snad že spravedlnost vnímají už zase jako úctu k předpisům a zvyklostem (v čemž se cítí silní) a už ji nevnímají jako důvěru, že Bůh si s tímhle poradí, jako spolehnutí na sílu Božího milosrdenství. Soudí, že s takovými hříšníky by se Ježíš zahazovat neměl (podívejte se, jak žijí!), a tak se s nimi nezahazují aspoň oni. A ti druzí o kontakt s nimi možná ani nestojí, protože v nich cítí sudiče a kromě toho tuší nebo vidí, že ta jejich svatost taky není tak bezchybná, jak se tváří… A pak je tu Ježíš, který je láskou spojuje zase dohromady.

Spravedlivým mě nečiní mé vlastnosti ani členství v církvi – spra­vedlivý jsem tehdy, když spoléhám na Boží milosrdnou spravedlnost. Pro sebe i pro vás. A pokud na ni nespoléhám, pak jsem s ostatními v partě „hříšných“, kteří „potřebují lékaře“. A protože už je po Velikonocích, už chápeme, že ten lékař přišel.

požehnání

Sílu hledejte v Boží, nikoli v lidské moci. A nebojujte proti lidem, ale proti ďábelským svodům, které si je podmanily. Opásejte se do toho zápasu pravdou a obrňte se spravedlností. Obujte se tak, abyste mohli kdykoli vyrazit do služby evangeliu pokoje, a proti těm ďábelským svo­dům si vezměte štít víry. Žijete v ďábelském světě, ale nepatříte mu – to ať vás chrání jako přilba. A jako meč nechť vám slouží to, co říká Bůh.

Ať vás jeho milost vysvobozuje ze smutku, strachu a beznaděje a jeho láska ať vás provází vším, co vás tíží i co vás těší. Pokoj vám. Amen.

Soubory ke stažení