I. Co řekl Bůh

Adam, Eva, had, Kain, Ábel… Úvodní kapitoly Bible zkoušejí odpově­dět na otázku, co je člověk. Vyprávění je stručné, ale čím dál dramatič­tější, než čtenář (v 5. kapitole) zakopne o spoustu jmen a čísel. Vypadá to trochu jako rodokmen. V těch lidé obvykle pátrají po tom, kdo a jací asi byli naši předkové. Čím dál jdeme proti proudu času, tím jsou infor­mace mlhavější a neúplnější. Tady je to takříkajíc v protisměru: začíná se od Adama, poněkud neúplně to míří k nám a vůbec nejmlhavější jsou generace, které teprve přijdou. Takže místo obvyklého stýskání, jak nám to předkové zavařili, se pozornost upře jinam: nač si asi budou stýskat ti po nás a jaké dědictví jim vlastně zanecháme…

Na začátku se vypráví, že Bůh stvořil člověka v mužském a žen­ském provedení, když tomu shluku buněk vdechl život. Říká se to tam proto, aby tvor, který z toho vzešel, člověk, pochopil, že si nemá co hrát na pána světa. Kvůli tomu jsou tu pro něj i jistá omezení – v ráji je strom, ze kterého nemá trhat a jíst. Člověk tu není tu sám od sebe a není tu ani sám pro sebe, vždyť má kolem sebe podobné člověčí exem­pláře. A jestli je v jeho životě něco opravdu důležité, pak jsou to vztahy. (Nejsmutněji mluví ti, kdo vám řeknou, že nikoho nemají.)

Když se vrátíte z nějakého setkání a někdo se vás zeptá, kolik vás tam bylo, odpovíte asi nějakou číslovkou. Ale tím jste řekli jen to, kolik kusů tvora zvaného člověk se dostavilo – jenže nesrovnatelně zajíma­vější jsou jména, tváře a příběhy konkrétních lidí a vztahy, které nás s těmi konkrétními lidmi pojí.

I viděl Bůh, že to bylo všechno dobré, ba velmi dobré a řekl člově­ku: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“

II. Co na to člověk

I stalo se, že člověk skutečně naplnil zemi. Lidské dcery jsou náramně sličné, jak postřehli i synové božští, kteří si s nimi posléze začali pořizo­vat potomky. Dcery lidské věru sličné jsou. Kdo jsou synové božští, to nevím, ale vybavují se mi staré řecké pověsti o tom, jak si Zeus a jeho kolegové z Olympu dělali výlety za lidskými dcerami a co z toho bylo. Biblickému vypravěči jsou Zeus a jeho kolegové ukradení, jenom asi trochu posměšně poznamenává, že děti božského otce a lidské matky, ti tak řečení bájní hrdinové, jsou něco mezi velikánem a tajtrlíkem (podle toho, jak se na ně chcete dívat). Ale i ti jsou mu asi vcelku lho­stejní. Ve vyprávění jde spíš o to, že člověk má neodolatelnou chuť být jako Bůh: aby mi nikdo do ničeho nemluvil, a když to nevyšlo v ráji s tím jablkem nebo co to okusili, tak co to zkusit tudy? Co to zkusit přes přitažlivost, na kterou se někdo u nebeského dvora třeba chytne? Tudy to však taky nejde. (Má-li někdo sličným dcerám lidským za zlé, jak to umějí lidstvu zavařit, ať čte dál: zanedlouho se bude stavět věž až do nebe a tu budou budovat pro změnu synové lidští…)

Postavy, které se v lidské společnosti těší pověsti velikánů, ale v duši a ve vztazích jim schází respekt k druhým a k tomu, co je přesa­huje, neboť jejich rozhled nedosáhne dál než do zrcadla – z těch nic dobrého nekouká, však to vidíme dnes a denně. Někdy až hrozivě.

III. Jak to (snad) bude dál

I viděl Hospodin, že člověk naplnil zemi a jak spolu s ním naplnilo zemi také zlo. A že by byl člověk schopen sloužit zlu od rána do rána až do roztrhání těla a že k dobrému se nemá. I litoval Hospodin, že jej vůbec stvořil, a rozhodl se, že to s ním skoncuje. Neboť člověk je – jak už bylo řečeno u modelového příkladu jménem Kain – tvor prokletý a na tuhle zemi nepatří.

To není jen takové bezmocné povzdechnutí, nýbrž konstatování z míst nejvyšších: že dál to nemá cenu. Což je, přátelé, pro veškerý život konečná. Tedy byla by, kdyby tu nebyla následující věta, že Noe nalezl u Boha milost. Vzkaz toho starého vyprávění je srozumitelný. Konec všeho živého je možnost, která může kdykoli nastat a tajtrlíci v postavení velikánů nás k tomu snadno dovedou – což nikoho z nás ani v nejmenším nezbavuje odpovědnosti za to, co vlastně odkážeme těm, kdo v rodokmenu teprve přijdou až jednou po nás. Konec všeho živého je možný, a má-li život pokračovat a má-li být k něčemu, bude to muset být cestou milosti, velkorysého daru.

Obraz potopy, který následuje, je známý. Že by po ní byl už člověk lepší než před ní, na to zapomeňme rovnou. Synové lidští začali stavět věž až do nebe (další pokus, jak být jako Bůh). Lepší nejme a jinam než do záhuby vede jen ta cesta milosti. K tomu je tu pravidlo, že kdo pro­lije krev člověka, toho krev bude prolita. A pak Boží slib, že nás při všech těch našich potopách nehodí Bůh přes palubu: „Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy, která by zahladila zemi. Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Po­ložil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpo­menu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem.“

Nejsme nezúčastněnými diváky nebeského představení, je to jinak: my v tom, o čem se tu píše, rovnou žijeme: takový je náš svět a taková je spravedlnost Boží. A když se na nebi ukáže duha, znamená to, že to s námi Bůh ještě nevzdal.

Díky, Bože, že se nad námi slitová­váš.

Ne nás, Hospodine, ale svoje jméno oslav

pro své milosrdenství a pro svou věrnost!

Vy všichni, kdo tu jste, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem.

Jste jeho požehnaní,

vždyť učinil nebe i zemi:

nebesa patří jemu, ale zemi dal lidem.

Hospodin na nás pamatuje a žehná nám:

žehná malým i velkým.

Mrtví nechválí už Hospodina,

nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.

Avšak my budeme Hospodinu dobrořečit nyní i navěky. Amen.

Požehnání:

Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha,

neboť nás oděl rouchem spásy, zahalil nás pláštěm spravedlnosti.

Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí,

jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto,

tak Bůh dá vzklíčit své spravedlnosti a chvále přede všemi lidmi.

Ať vás tento Izajášův vzkaz provází do dalších dnů a ať je vám zdrojem radosti a naděje: vždyť vás Bůh obdařil milostí a pokojem. Amen.

Soubory ke stažení