1K 10,1-6 a 10,23-24:

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž du­chovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom neza­toužili po zlém jako oni.

‚Všecko je dovoleno‘ - ano, ale ne všecko prospívá. ‚Všecko je dovoleno‘ - ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!

Iz 4,2-6

V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli. Kdo zůstane na Sijónu a kdo zbude v Jeruzalémě, bude zván svatým, každý zapsaný k ži­votu v Jeruzalémě. Panovník smyje špínu dcer sijónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma duchem soudu, duchem žhoucím. A nad každým místem hory sijónské i nad každým jejím shromážděním stvoří Hospodin ve dne oblak, totiž kouř, a plameny ohnivé záře v noci: to bude balda­chýn nad veškerou slávou, stánek, který dá stín před denním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deštěm.

Lk 10,27

Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“

Něco bych pro vás měl, povídal jednoho dne prorok Izajáš. Prorok je někdo, kdo připomíná, co nám Bůh nabízí, a porovnává to s tím, jak to tu dnes žijeme. Přejali jsme tu Boží nabídku po předcích, ale podědili jsme i to, že to má mezi námi těžké. Prožíváme složité časy – jednotlivě i všichni dohro­mady. A když chcete začít znovu a líp, zjistíte, že to nepůjde tak snadno: nejsou lidi, schází elán, v máločem se shodneme a moc si navzájem nevěří­me. A co Boha se týče, kdož ví, bude-li s námi mít ještě trpělivost. Tak do toho by se nějaký Boží vzkaz možná hodil.

Tehdy naslouchali, co jim Izajáš řekne, dnes se stejným záměrem listu­jeme Biblí. Když se zaposloucháte nebo začtete a když prorok obrazně řečeno vytáhne oponu, zjistíte, že nejste v hledišti, nýbrž na jevišti. V Bibli už to tak chodí, že tam žádné hlediště není: jen jeviště, na němž se odvíjí život, víra, nevěra, láska, nenávist, naděje i všechno ostatní. Nekoukáme na to odjinud, jsme na tom jevišti spolu s ostatními a s námi je tu ještě Bůh, jenže toho není vidět. Jen tušíme jeho přítomnost.

Děje se toho tady hodně. Jak se v tom vyznat? Zmíněný prorok to bere takříkajíc od konce a líčí, co se bude dít „v onen den“. Takhle proroci někdy označovali Boží soud neboli zjištění, jací jsme a jak co bylo, ale tentokrát po pravdě, bez přikrašlování a bez dlouhých řečí a s definitivní platností.

Boží soud se někdy vnímá jako závěrečné amen v tom smyslu, jako když se nad vaší špatností zavře voda nebo spíš bažina. Jenže takovýto význam slovo amen nemá, amen je přitakání k Boží věrnosti. Bůh je spolu s námi na jevišti světa, jen ho není vidět. A když ho není vidět, představují si ho lidi po svém. Třeba jako někoho, kdo sčítá naše plusy a mínusy, a až mínusy přeplní pohár, Bůh to bude muset restartovat (ovšem už bez nás). Anebo jako někoho, kdo přísně vyžaduje určitou úroveň mravnosti a dobrých činů, a když se nedočká (když plusů není dost), zvedne stavidlo a nechá vás pro výstrahu pedagogicky zaplavit nějakou šíleností. Anebo bývá Bůh v lidských předsta­vách někdo, kdo nás chrání (třeba proto, že se k němu hlásíme), a ty druhé (které považujeme za nevěrné) trestá; když však přijdou nesnáze nebo zlo i na nás, je to nesro­zumitelné. Nerozumíme ti, Bože, nechápeme, co se to děje.

Lidské představy jsou všelijaké, ale jak je to opravdu? Co o Bohu řekl ten prorok, když od něj nese vzkaz? Zatím nic. Jen to, že ten vzkaz vezmeme od konce. Což znamená, že nezačneme ani stížnostmi na potíže, které prožívá­me, ani vzpomínkami, jak to kdysi bývávalo, ani stýskáním, proč nás není víc, ani ničím na ten způsob. Začneme pohledem od konce. Jen se na sebe pozorně podívejte a řekněte, kam máte namířeno: jste dožívající souška, nebo rašící výhonek? A je-li vás málo, to může znamenat dvojí: jste pár zrnek písku v moři, nebo pár semínek zasetých do půdy?

Co na to říct? Prohlásit sebe sama za odepsanou soušku není dobrý program. A označit se za kvas, který změní všechnu mouku, je zas trochu samolibé a velikášské. Každé takové hodnocení je předčasné – tak proto to prorok bere od konce, od „onoho dne“, kdy už v té věci bude jasno. A povídá to v několika obrazech. Kdo vytrvá, bude zapsán k životu a bude zván svatým, líčí první z nich. Vytrvat znamená, že to za nás Bůh vyřizovat nebude, ten život zasetých semínek musíme žít my, aby něco vyrostlo. Možná to nebude lehké, ale nesluší se hodit flintu do žita a vzdát život a víru.

Druhý obraz: Panovník smyje vaši špínu. Tou špínou zpravidla rozumíme všechny chyby a viny, kterých by měl člověk litovat, a slova, která neměla zaznít, a dobré činy, které nikdo nevykonal na pomoc bližním. Bůh o tom všem ví, ale prorok na to povídá, že to z nás Bůh umyje. (Že takovéhle mytí duše není příjemné, to se dá předpokládat, však mluvil o žhoucím duchu soudu, který to všechno odplaví; ale co je odplaveno, netíží.)

Ještě obraz třetí: nad každým shromážděním stvoří Hospodin ve dne oblak a plameny ohnivé záře v noci: to bude baldachýn nad veškerou slávou, útočiště před denním horkem i a úkryt před přívalem i deštěm. To už tu bylo, vzpomí­náte? To když šli otroci z Egypta a v patách měli smrt (v provedení faraonovy armády) a smrt měli i před sebou (rozumí se moře). Tehdy je Hospodin vybavil ve dne sloupem oblakovým a v noci ohnivým a ty je dovedly do bezpečí. Když je tam dovedly, zjistili poutníci, že ještě nejsou v cíli, a čekala je dlouhatánská cesta, za niž Bohu nadávali a litovali se. Nechte ten obraz na sebe působit: Zase nás Bůh někam povede, ale jinudy. Včerejší cesty už jsme prošli, dnes jsou před námi nové. Zatím je neznáme, možná budou divné a pravděpodobně riskantní. Ještěže Bůh, i když ho není vidět, je tu přítomen.

Posluchači doposlouchali, my jsme dočetli a zbyla tu spousta otázek. Co nás čeká a co máme dělat? Co vlastně Bůh žádá? Na to už prorok neodpo­věděl. Co mělo být řečeno, už řekl: Kdo vytrvá, bude zapsán k životu. Naši špínu Bůh smyje a nad každým shromážděním stvoří baldachýn chránící před vším, co by nás ničilo.

Tenhle biblický vzkaz je přes všechna dlouhá staletí, jež mezitím uplynula, adresován i nám. Adresa není úplně čitelná, tak není hned zřejmé, za koho nás lidi mají a za koho se považujeme my sami: jsme dodýchavájící souška? Nebo rašící výhonek? Pár zrnek, co je odnese moře zapomnění? Nebo pár semínek, která v budoucnu budou zdrojem ovoce? Důležité v té věci je, že žijeme na jevišti Božího požehnání. Chcete-li spatřit, kdo jste, vezměte to od konce: od toho, že vás Bůh očistí, že vás povede k záchraně a že kdo vytrvá, bude zapsán k životu coby svatý. K čemuž zbývá dodat jen to amen coby přitakání k Boží věrnosti.

Kristus praví: Já jsem ta cesta, pravda i život. Cesta, která vede do milostivé náruče Boží. Pravda, která přináší svobodu. A život, který zná lásku a slitování a je otevřen i pro vás.

Když vám Boží požehnání splývá jen s minulostí, když se vám to, co je teprve před námi, ztrácí v obavách, a když vám časy, které prožíváme, nepřijdou dobré, nepohřbívejte kvůli tomu naději. Čas se naplňuje a s Božím synem je vám Boží království nečekaně blízko.

Na Boží věrnost je spolehnutí, co slíbil, to splní a neopustí vás.

Tak ať vám jeho milost naplňuje dny pokojem:

vždyť Boží odpuštění vás zbavuje neúnosných břemen,

Boží láska v Kristu vás provází dnem i nocí

a Duch svatý vás inspiruje k životu, který stojí za to žít a který umí dát jen Bůh.

Amen.

Soubory ke stažení