O poslání Ježíšových žáků a o naději mezi dveřmi j+s 11. 5. 2025

Lk 9,1-6: Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci. Poslal je zvěstovat Boží království a uzdravovat. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, tam zůstávejte a odtud vycházejte. A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim. Vydali se na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali.

Lk 9,51-56: Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“

“Jděte zvěstovat Boží království a uzdravujte,” pověřil Ježíš své žáky. To se lehko řekne, ale hůř provádí. Nemáme tu pravomoc, co měl Ježíš. Ale i kdybychom ji měli, ani tak by to nebylo snadné, vždyť člověk často přesně neví, co by měl v danou chvíli říct a co udělat. A vůbec není jisté, budou-li o to (o naši zvěst a službu) lidi vůbec stát.

Není to tak dávno, co jim Ježíš vyprávěl podobenství o rozsévači. Jak tři zrnka ze čtyř padnou kamsi, kde to k ničemu nebude. A jediné ze čtyř že přinese užitek. Měli z toho tenkrát vyrozumět, že sklizeň jednou bude a že bude hojná. To se ví, že si lidi napřed rádi zalamentují nad tím, jak málo zrnek se uchytí a jaká je to škoda a tak dál – ale i tak Boží sklizeň bude hojná.

Ta zrnka, to je slovo Boží, řekl jim k tomu ještě. Tři čtvrtiny jich v tom podobenství přijdou nazmar (někdy zkrátka není nejdůležitější to, co dělá většina). Tři čtvrtiny přijdou vniveč, ale ta čtvrtá to zvládne i za ně, když v dobré půdě vytrvale ponese stonásobný užitek. Tak už jděte, lidi vás potřebují, čeká se na ten váš stonásobný užitek.

Tak dobře, máme tedy jít a zvěstovat Boží království, které je víc než chleba a víc než paragrafy a řády a kromě toho napravuje naše nena­pra­vitelné činy. Máme nést lidem naději, ale takovou naději, která už má jednu nohu ve dveřích a nedá se z nich vystrčit; hřejivou naději, která si poradí se ztuhlou vírou a zamrzlými vztahy. Že nám to někdy moc nejde, to je jistá věc, ale to je takříkajíc normální a Boží poslání, které jsme dostali, kvůli tomu nekončí.

Máme zvěstovat, že nad tímto světem Bůh nezlomil hůl a my že jsme to ochotni dosvědčit. To není úplně samozřejmé: člověk se s oblibou věnuje hlavně sám sobě a sleduje buď svá soužení (to se pak vedou řeči, v nichž by ses naděje nedořezal) anebo naopak své úspěchy (to se pak vedou samolibé řeči, ve kterých Bůh hraje nanejvýš druhé housle). Jasně že prožíváme zlé i dobré chvíle a týká se nás to všech. Vyprávění to ilustruje třeba příběhem, jak se učedníci vyděsili za bouře v rozhou­pané loďce. Anebo jak se naparovali, když řešili, kdo z nich je asi nejdů­ležitější. Prostě takoví jsme a máme programově dosvědčovat, že Bůh nad tímto světem nezlomil hůl a má pro něj naději.

Říkávalo se, že mimo církev není spásy. Není to tak, protože spásu neposkytuje církev, ale Bůh. Ale důležitá je, to zas ano: někdo přece lidem o té spáse musí vůbec říct. Někdo jim musí říct o Boží naději, která už má nohu mezi dveřmi. I proto je tu církev.

Učedníci přijali Kristovo pověření a šli. Uviděli kohosi, kdo v Ježíšově jménu zaháněl zlo, a snažili se mu to zakázat, protože nebyl z jejich party. Ježíš jim však řekl, ať mu nebrání, protože kdo není proti nim, je s nimi. S tím by se asi smířili, ale co když někdo proti nim je?

Přišli totiž do jedné vesnice, aby Ježíšovi připravili, co potřeboval. Jenže to bylo v době, kdy už mířil do Jeruzaléma (však víte proč a co ho tam čekalo) a Jeruzalém a jeho chrám v té vesnici neměli moc v lásce, vlastně vůbec. A že tam Ježíše nepustí. Učedníky to pořádně nadzvedlo, pojďme tohle hnízdo, Pane, po elijášovsku srovnat se zemí! Řekl jim na to tenkrát: Nevíte, čího jste ducha (když tohle povídáte).

Stalo se to v době, kdy už Ježíš směřoval tam, kde ho čeká kříž (a vzkříšení). Bude to kruté, ale musí to tak být a je to projev Boží lásky k lidem. Tihle obyvatelé jakési samařské vsi si asi Boží lásku představují jinak, tak s Ježíšem nechtěli nic mít a nepřijali ho. Nezůstanou v tom sami, takových lidí bude v pozdějších dobách ještě mnoho. Co s tako­vými? Učedníci by to tam nejraději srovnali se zemí, a aby to vypadalo přijatel­něji, odvolávají se na Eliáše, že ten také chránil dobrého Boha před zlými silami.

Ježíš jim ten nápad zostra zatrhl. Když na lidi pošleme blesk, bomby či rakety, k rozumu, k víře ani k lásce je to nepřivede, takové představy snad mají mocní, od kterých radši dál. On i ten Eliáš později zjistil, že se s Bohem setká v jeho tichém hlasu a ne v rachotu, který považuju za nutné zlo nebo za (své) velké vítězství.

„Nevíte, jakého jste ducha,“ řekl Ježíš a ta věta je tuze důležitá. Vždyť všechno, co říkáme a děláme, je z nějakého ducha. Dnes to tak neříkáváme, ale ptáme se třeba, co to do toho člověka vjelo: a přesně o tom je tu řeč. To, co v tu chvíli vjelo do učedníků, určitě nebyl duch Boží.

Hned v další kapitole bude řeč o největším přikázání – milovat Boha a bližního. A když se kdosi ptal, kdo to ten bližní je, odpověděl Ježíš známým příběhem o člověku, kterého přepadli lupiči. Nepomohl mu nikdo z našich, ba ani lidé výslovně oddělení pro službu Bohu, nýbrž jeden Samařan, jako byli ti z té nehostinné vesnice. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.“ Tato slova přece znáte.

“Jděte zvěstovat Boží království a uzdravujte,” pověřil Ježíš své žáky. Což se lehko řekne, ale hůř provádí, zvlášť když vás lidi nechtějí ani vyslechnout. Boží království je však víc než naše očekávání a zvyky a napravuje i naše nena­pra­vitelné činy. Neste tedy lidem naději, kterou Bůh nabízí: někdy je to obtížné, ale nedávejme se do služby jinému duchu, než tomu Božímu, který si poradí se ztuhlou vírou a zamrzlými vztahy a přináší pokoj i tam, kde nám na to chybějí síly a fantazie.

Dobrořeč, duše má, Hospodinu a všecko nitro mé jménu svatému jeho,

dobrořeč, duše má, Hospodinu a nezapomínej na všecka dobrodiní jeho,

kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, drží tě při životě, korunuje tě milosrdenstvím a slitováním a nabízí ti smíření, neboť je milostivý, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství.

Dobrořeč, duše má, Hospodinu.

Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří,

láska ať vás provází a hřeje a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Soubory ke stažení