Lk 5,12-26: V jednom městě, kam Ježíš přišel, byl muž plný malo­mocen­ství. Jakmile Ježíše spatřil, padl tváří k zemi a prosil ho: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo. Přikázal mu, aby nikomu nic neříkal: „Ale jdi,“ pravil, „ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví.“ Zvěst o něm se šířila stále víc a scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ‚Jsou ti odpuštěny tvé hříchy‘, nebo říci ‚Vstaň a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy,“ řekl ochrnu­tému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů.“ A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: „Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání.“

V jednom městě, kam Ježíš přišel, byl muž stižený malomocenstvím. „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo. Přikázal mu, ať o tom nikde nevykládá a nedělá reklamu ani Ježíšovi ani sobě, ale ať jde ke kněžím, protože jenom ti mohli podle Mojžíšova zákona konstatovat, že je zdráv a může mezi lidi. Ať to všechno proběhne přesně podle Bible, jak má být a jak je to psáno.

Po pár dnech přišlo další důležité setkání. Ti, kdo se zajímají o Bibli, a ti, kdo ji dobře znají: taková společnost se jednou sešla a přišli ze všech možných měst a vesnic. Co to bylo za sejití nebo za konferenci, nevíme, jen to, že tam přednášel Ježíš a že „moc Páně byla s ním, aby uzdra­voval,“ jak podotýká vypravěč.

To je důležitá věta. Ani Ježíš ani nikdo jiný nemůže jen tak, jako když mávne kouzelným proutkem, uzdravit cokoli: to totiž dokáže jenom moc Páně, když s ním je. Objevili se tam lidé, kteří nesli na nosítkách chromého, a protože se s ním do nacpaného sálu neprodrali dveřmi, vzali to dírou, kterou udělali ve střeše, a musela to být díra pořádná, aby skrze ni šlo spustit nosítka s dospělým člověkem.

„Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval,“ podotkl vypravěč, ale podotkl to ještě předtím, než se přátelé s chromým na nosítkách vůbec objevili. Učil v nějakém sále a poslouchali ho tentokrát ti, kdo znají Bibli a kdo se o ni zajímají. Že by uzdravení potřebovali i oni? A proč ne? Vždyť kdo z nás je na tom tak, že žádné Boží uzdravení nepotřebuje?

Ti lidé znali Bibli a vážili cestu sem, kde se o ní a o víře bude mluvit a debatovat. Nic víc o nich nevím. Jen to, že i když někdo zná Bibli a chodí do kostela, může trpět všeličíms, co člověka trápí, třeba úzkostmi a depresemi, může mít na srdci balvan z ne­vydařených vztahů nebo z nenaplněných nadějí. Z obtíženého svědomí. Z těžkostí, které nám působí děti. Nebo rodiče. Nebo kdokoli, na kom nám záleží. Věříme-li a chodíme-li třeba do kostela, neznamená to přece, že by nám nic z toho nehrozilo – jistěže hrozí. Proto znalci Bible vážili tu cestu a dobře uděla­li: dnes tu bude mluvit ten, s nímž je Boží moc, aby uzdravoval.

Ta dvě uzdravení (malomocného a chromého) jsou pro čtenáře sig­nál, abychom nepřehlédli, že s Ježíšem je tu ta Boží moc, která po­máhá a zachraňuje. V případě malomocného k tomu zazní upozornění, že Boží moc není žádné čarování ani šarlatánství, a tak ať se to všechno děje podle Bible, která o Bohu svědčí. A případ chromého na setkání znalců Písma zase naznačuje, že i když je něco podle Bible nebo když si tam něco přečtete, ještě pořád tomu cosi schází – ta zmíněná Boží moc.

Samotnému uzdravení ochrnutého předcházela scéna, jak se jeho přátelé opravdu snažili a nedali se odradit žádnými překážkami. To není žádná samozřejmost a když to čteme, můžou se člověku vybavit zážitky, které s tím míváme: jak se o někoho staráte, co nejlíp to jde, a on vám to ztěžuje vlastnostmi a reakcemi, kterými vám brnká na nervy, jako by překážek nebylo i bez toho až až. Staráte se rádi, i když je to únavné, a přejete mu dobré (což však neznamená, že mu všecičko splníte, a to zas třeba jde na nervy jemu). Jacísi muži ho tedy přinesli, a když Ježíš viděl jejich víru, řekl tomu člověku: “Tvé hříchy jsou ti odpuš­těny.”

Hříchy jsou mu odpuštěny, ale on tu dál zchromle leží. Tak jak to je? Vypravěč přece podotkl, že s Ježíšem byla moc Páně, aby uzdravoval. To jako má být tím uzdravením odpuštění hříchů? Ježíš v evangeliu dosud působil jako prorok – prorok je člověk, který vyřizuje Boží vůli. A Boží vůle je (to řekl nedávno v Nazaretu), aby všichni, kdo trčí v něja­kém zajetí, vyvázli na svobodu. „Chceš-li, můžeš mě očistit,“ řekl Ježí­šovi jakýsi malomocný a Ježíš mu odpověděl: „Chci.“ Protože taková je Boží vůle. I pokud jde o vaše hříchy.

Takto Lukáš líčí, jak je to s tou mocí uzdravovat. Přítomní znalci Bible měli námitky, vždyť takhle odpustit může jenom Bůh. Měli pravdu, to může jenom Bůh. Lidé, kteří jsou k tomu pověřeni (proroci), to vyřizují adresátům, S Ježíšem je Boží moc, aby to vyřídil s nejvyšší autoritou. Neřekl, že mu ty hříchy odpouští on, nýbrž že už mu byly odpuštěny. Taková je Boží vůle.

Aby bylo patrné, že to tak skutečně je, řekl Ježíš chromému, ať si sebere nosítka a jde domů. On to udělal, šel a chválil Boha a chválili Boha i všichni ostatní, kdo tam byli. To proto, že Boží uzdravení, od­puštění, potřebujeme všichni. Chce-li Bůh, abychom byli čistí, může to udělat, a on chce.

Takový je náš Bůh a jeho vůle. Blaze tomu, kdo se na něj spoléhá.„Víra tvá tě uzdravila,“ říká se občas v Bibli, ale tady je to jinak. Od tamtoho ochrnutého žádné vyznání neuslyšíte, jen sledujeme, jak ho nějací lidé přinesli, a když Ježíš viděl jejich víru, řekl mu to o Božím odpuštění jeho hříchů.

O tom, co je a jaká je víra, dosud v evangeliu nebyla řeč. Až teď, když koukáme na víru, která toho moc nenamluví, myslí na pomoc, a když narazí na překážky, nevzdává se. Ježíš ji vidí (a to vlastně stačí). Ať byl ten člověk na nosítkách, jaký byl – tahle víra přátel, kteří se o něj starají, pro něj byla životně důležitá. Myslím, že je užitečné a nadějné to slyšet.

požehnání

Věříme, že si nás Bůh zamiloval a z milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději;

věříme, že co Kristus Ježíš udělal, udělal i kvůli nám a pro nás.

Vždyť on je prvorozený z mrtvých – díky němu jsme zproštěni hříchů a jsme Bohu blíž.

Ať vás ta víra a s ní Boží láska a pevná životní naděje podpírá a vede přes všechna úskalí,

ať je vám zdrojem moudrosti a síly ve všem, co je před vámi, co máte udělat a prožít,

a kéž se to děje Bohu k slávě a vám i vašim bližním k radosti a k naději.

Amen.

Soubory ke stažení