Sk 6,1-12: V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svaté­ho, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z An­tiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.

Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrij­ských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mlu­vil. Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: „My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu.

Iz 66,1: Toto praví Hospodin: „Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země. Kdepak je ten dům, který mi chcete vybudovat? Kdepak je místo mého odpočinutí? Všechny tyto věci učinila moje ruka.

Křesťané věří v záchranu, kterou přinesl Kristus. Podle toho se jim říká křesťané. Jsou si blízcí, jeden o druhého mají péči a jsou milí i jiným lidem, říká o těch prvních v Bibli vypravěč. Ta slova nejsou popis, jak to chodí v církvi, ale spíš obrázek, jak bychom to chtěli mezi sebou mít. Chtěli bychom to mezi sebou mít tak, jak si představujeme, že to mož­ná bylo kdysi, než se to pokazilo. Žádný zlatý věk bez problémů nikdy nebyl, Bible o potížích a nesnázích, které nastaly, vypráví hned na za­čátku apoštolského sboru. Ale ta představa, jak bychom to (po jejich vzoru) chtěli mít, je důležitá. Lidé po ní mnohokrát sáhli, když jim přiš­lo, že církev nevy­padá, jak by měla. A to bylo často.

Křesťané věří v záchranu, kterou přinesl Kristus. Tím se odlišují ode všech, kdo na žádnou záchranu nevěří a zahalují se do tmy. Zároveň se tím odlišují od těch, kdo věří, že nás zachrání ne Kristus, ale někdo jiný (to podle náboženství, ke kterému se hlásí, anebo se to i bez nábožen­ství projeví kupříkladu v tom, kterému z politiků věří a tak dál). Křesťané nejsou ve všem stejní a zajedno, jen se společně od jiných odlišují tím spolehnutím na Boží milost, jak ji poznáváme v Kristu. Když se od lidí budete odlišovat, možná všem milí nebudete, ale Boží milosti se kvůli tomu nevzdávejte.

I v tom úplně prvním křesťanském sboru naráželi na nepochopení zvenčí, protože tomu se v lidské společnosti prostě nevyhnete. Ale ještě předtím museli řešit cosi, s čím se nepočítalo: „Vše máme spo­lečné, ale jak je možné, že se z toho na nás nikdy nedostane tolik jako na vás?“ stýskali si ti, kdo sem přišli odjinud a připadali si oproti těm, kdo tu byli odjakživa, poněkud odstrčení.

Něco takového se stát může, tomu nelze zabránit. Rádi bychom, aby se v církvi co možná nevyskytovaly neshody, jenže se vyskytují a vyskytovaly se vždycky. První sbor tenkrát zafungoval dobře: Když nějaké nesnáze nastanou, mají se řešit. Apoštolové navrhli, jak na to. Církev má nést lidem evangelium (to je úkol, který dostala) a to si chtějí vzít na starost. Péči, jestli u stolu dostali všichni spravedlivě, nechť si vezme na bedra zase někdo jiný.

Sbor (a každá společnost) bude fungovat líp, když v něm bude pečovat jeden o druhého a nebude se čekat, až co pro nás kdo zařídí. „Měj rád bližního, jako máš rád sám sebe,“ je zásada, která mezi křes­ťany musí platit, ale důležité je proč: kvůli Boží milosti, která nás dává dohromady.

Zvěst křesťanské církve musí zůstat navá­zána na apoštolské učení (a tedy na Bibli) a tudy na Ježíše Krista – ne aby kdokoli kázal, co mu slina na jazyk přinese. To je důvod, proč měli apoštolé dbát na kázání, a o to ostatní ať se odteď stará sedmero jiných věřících a moudrých lidí.

Jak to v tom sboru bylo dál, nevíme. Vypravěč totiž nelíčí jeho dějiny, nýbrž příběh, jak šlo evangelium do světa. Nic lepšího než Boží milost nikde nenajdete a právě tím se od některých lidí odlišujete a můžete jim jít na nervy nebo jim v něčem i překážet. Což byl případ jednoho z těch sedmi nově vybraných, jistého Štěpána. Lidé, kterým vadil, se s ním začali přít, jenže jim chyběla slova i argumenty, a tak si našli pár křivých svědků, kteří ho nařkli, že mluvil proti chrámu a proti Bohu.

Ve vyprávění pak následuje Štěpánova obhajoba. Kupodivu v ní nemluví o sobě, i když by se to dalo čekat. Zato pronesl cosi jako kázání, ve kterém připomněl podstatné děje z první části Bible, a zdůraznil citát z jednoho proroka (byl to Izajáš a napsal to jako vzkaz od Hospodina): “Celá země je podnoží mých nohou a nepotřebuju, abyste mi někde stavěli dům.” Zdá se mi to srozumitelné – Bohu tady patří všechno a není odkázán na to, co mu kdy někdo z lidí postaví.

“Tak vidíte, že mluví proti chrámu a proti Bohu!” reagovali na to Štěpánovi odpůrci, kteří se nezabývali smyslem slov, ale předsevzali si, že Štěpána zničí, a tomu všechno podřídili. Jste-li předem odsouzeni, je skoro jedno, čím se chcete hájit. Štěpán protivníky rozzuřil, když řekl, že sami nedodržují zákon, který přijali shůry. A když pak označil Ježíše ze Božího syna, přistoupili k tehdejší formě popravy, kameno­vání. Kabáty katům hlídal jakýsi mladík jménem Saul.

Čímž Štěpánův příběh končí. Byl věrný a pro víru i život položil. Není sám, pro svou víru jsou hotovi i leckteří fanatici položit život a je to od nich statečné, ale je otázka, k čemu to bude dobré. Sebevražedně se dá šířit mezi lidmi hrůza a strach, ale to přesně Štěpán nedělal. Hrůzu a strach mohli lidé cítit z toho, že zas jednou mělo navrch zlo, jenomže Bůh tenhle náš všelijak pokažený svět miloval natolik, že se pro něj obětoval. Přesně to evangelisté vyjadřují, když vyprávějí Ježíšův život. A zrovna tak Štěpán, když soudce a katy ujistí, že je Ježíš Boží syn.

Ten mladík, co jim hlídal kabáty, vyroste a stane se postrachem křesťanů široko daleko, ale pak se z něj stane apoštol a bude tu víru naopak šířit dál. Protože i z hrozných chvil umí Boží duch vykřesat naději a té se nepouštějme.

Dotazujte se Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko.

Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, vždyť odpouští mnoho.

"Mé úmysly a cesty nejsou stejné jako ty vaše vaše. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše, praví Hospodin.

Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí.

Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal."

Věříme, že si nás Bůh zamiloval a z milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději; věříme, že co Kristus Ježíš udělal, udělal i kvůli nám a pro nás.

Ať vás ta víra a s ní Boží láska a pevná životní naděje vede přes všechna úskalí, ať vás těší a podpírá a ať je vám zdrojem moudrosti a síly ve všem, co je před vámi, co máte udělat a prožít. Amen.

Soubory ke stažení