Sk 17,19-34 Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž ne­věnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. Pa­vel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athé­ňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem pro­cházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s ná­pisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který vše­mu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povr­chu země, určil pevná roční údobí i hra­nice lidských sídel. Bůh to uči­nil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z va­šich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemů­žeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a dů­myslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť usta­novil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, které­ho k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechne­me, ale až někdy jindy.“ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili.

Ř 13,8: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.

I.

Ježíš umřel, prošel peklem a třetího dne vstal z mrtvých, říká se ve vyz­nání víry. Není to takový ten popis skutečnosti, který by šlo nějak ově­řit, můžete tomu leda věřit nebo nevěřit. Protože to není informace, nýbrž návod k použití života. Vyznání víry není vysvědčení o Bohu, ale spíš nápověda, když chci nějak říct, jak to mám s Bohem já. Je vyjád­řena formulacemi, které se osvědčily minulým generacím, aby církev držela a neztrácela směr.

To, jak to s Bohem máte vy, vám nikdo nemůže vnucovat. Proto ten návod k použití života apoštol Pavel a jeho průvodci nenabízeli bičem: nenutili, jak to musíte mít s Bohem, ale vyprávěli, jak to má Bůh s vámi. Bůh to má s vámi tak, že tam, kde se dostavila smrt a rýsovalo se peklo, přišla Boží milost neboli vzkříšení – tak se k tomu připojte, jestli chcete.

II.

Když s takovým pozváním vyrazíte mezi lidi, může to dopadnout velmi různě. Protože jedna věc je, co říkáte, a druhá, jak tomu ten druhý porozumí. Nebát se celoživotní prohry a spolehnout se na Boží lásku, to by mohl být dost lákavý program pro život, ale byli a jsou lidé, kteří to poslouchají přes nějaký svůj osobní myšlenkový filtr, přes který vnímají jen určitou výseč, třeba byznys nebo národ nebo osobní ambice, a podle toho to celé posuzují.

Tak se stalo, že apoštola někteří přijali a jiní ho hnali. Jedni by ho i za boha prohlásili (to chce pořádnou dávku oddaného fanatismu), jiní pro­ti němu naopak štvali veřejné mínění (k tomu je třeba do lidí napumpo­vat hněv a nenávist). Ve Filipis uvěřila řada lidí, a mocní ho bez soudu zav­řeli a pak prosili, ať jde pryč. Odebral se do Soluně. Tam to bylo po­dobné, opět řada lidí uvěřila, a i tady nastalo srocení davu (motivované zlobou a závistí a podepřené ničemy z ulice, jak Bible vypráví), a když Pavla zrovna nezastihli, zahrnuli slovní špínou jeho hostitele a dělali z něj málem vlastizrádce (vyvázl z toho, ale stálo to peníze). To bylo pro Pavla velmi nepříjemné, když dav začal útočit na jeho přátele, a tak odtud odešel pryč. Přešel s kolegy do Bero­je, avšak v patách měli špicly ze Soluně, kteří šířili strach a nenávist i sem. I berojští tedy Pavla raději pakovali pryč a poslali s ním doprovod až do Athén.

O tomto městě vypravěč říká: „Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslou­chají něco nového.“ O Kristu tam ještě neslyšeli, tak s tím na ně Pavel vyrukoval: „Vidím, že uznáváte, že něco nad námi je, a mezi spoustou pobožných představ jsem tu našel i místo pro boha, kterého ještě neznáte, a právě o něm vám něco povím.“ Řekl jim o Bohu, který stvořil svět, a o Ježíšovi, jak trpěl a umřel a byl vzkříšen. Víc říct nestihl, protože už je to moc nebavilo. A že si to doposlechnou někdy příště.

Všichni, kdo tam tenkrát žili, trávili spoustu času tím, že se pídili po něčem novém. To dělají i lidé, kteří žijí dnes a tady: věnují spoustu času záplavě obrázků a slov, jež se na ně hrnou. A valí se toho na nás hodně: je v tom pravda i lež, porozumění i nenávist a zášť, touha po novém i zapouzdřená zapšklost, dobrota i závist a tak dál.

Žijeme ve společenských bublinách, ve kterých si docela rozumíme, o to méně však s lidmi z jiných bublin. To asi není tak nové, ale v té záplavě laciných sdělení ztrácejí slova přesný význam a nejde už tolik o informace, ale mnohem víc o emoce, které to ve vás má zburcovat, a někdy o emoce tak vybičované, abyste se spolu s ničemy z ulice přidali ke srocení, které má zálusk někoho lynčovat.

“Dar rozumu zdravého když nám ráčils dáti, pomoz ho ke cti tvého jména užívati,” napsal J. A. Komenský do jedné písně: člověk má pře­mýšlet a rozlišovat, co je víra v Krista, a co je nějaké posluhování, ke kterému mě někdo dotlačil, když ve mně probudil třeba závist a hněv.

Apoštol k hněvu a zášti neponoukal ani neřešil, jak byste to měli mít s Bohem, ale jak to má Bůh s vámi. Tak, že stvořil svět a my jsme jeho děti – nejste přece děti ničeho, co člověk umí vyrobit, koupit, uplatit či zařídit. A tenhle autor nebe i země a dárce naděje, ten nás všechny bude soudit. Víte jak? Bůh to má s vámi tak, že tam, kde se dostavila smrt a rýsovalo se peklo, přišla Boží milost neboli vzkříšení – tak se k tomu připojte, jestli chcete.

III.

To, co se pro nás píše v Bibli, není informace o Bohu, nýbrž návod k použití života. Když se podíváte do zrcadla, uvidíte detailní záběr, v němž jste v hlavní roli vy – pochopitelně, vždyť je to váš život. Ale kdybyste se viděli z většího odstupu (třeba jako v modlitbě), snad byste spatřili, že je i váš osobní příběh hlavně příběhem Boží milosti a naděje, které nám vstoupily do života a dávají mu smysl a směr.

požehnání

Když vám docházejí síly, lidi vám jdou na nervy a naděje se ztrácí jako v mlze, nebojte se: to všechno se stává, ale Bůh to umí řešit. Vraťte se do světla jeho věrné lásky a hledejte spravedlnost jeho království, které se nám přiblížilo. O zítřek se nestrachujte (teprve uvidíme, jaké další starosti zítřek přinese), ale starejte se, abyste právě dnes prožívali a dělali, co je v Božích očích dobré. Zítra se ukáže, že to mělo cenu.

Sám Bůh pokoje se stará o to, abyste mu mohli patřit

i se všemi svými šrámy na duši a jizvami na těle i na pověsti,

se všemi zklamáními i nadějemi, které prožíváte.

Zve vás k životu v lásce, kterou nás v Kristu zahrnul,

a je věrný: své milosrdenství vám neodejme. Amen.

Soubory ke stažení