Joz 24,13-24: Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte. Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu. Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bož­stvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Lid odpověděl: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Naším Bohem je přece Hospodin. On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. On činil před našimi zraky ta veliká znamení, opatroval nás na celé cestě, kterou jsme šli, i mezi kdejakým lidem, skrze nějž jsme procházeli. Hospodin zapudil od nás každý lid, i Emorejce sídlící v zemi. Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ Tu řekl Jozue lidu: „Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý. Je to Bůh žárlivý, nepromine vám vaše nevěrnosti a hříchy. Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům a odvrátíte se, zle s vámi naloží a skoncuje s vámi, ač vám předtím učinil mnoho dobrého.“ Lid Jozuovi odpověděl: „Nikoli. Budeme sloužit jen Hospodinu!“ Nato Jozue vyhlásil lidu: „Budete svědky sami proti sobě, nedodržíte-li své rozhodnutí, že budete sloužit Hospodinu.“ Odpověděli: „Ano, budeme svědky.“ Jozue pokračoval: „Odstraňte tedy cizí božstva, která jsou mezi vámi, a přikloňte se srdcem k Hospodinu, Bohu Izraele.“ Lid řekl Jozuovi: „Budeme sloužit Hospodinu, svému Bohu, a jeho budeme poslouchat.“

Mt 28,17-20: Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ 


I.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, to já jsem tě vyvedl z domu služby.“ To se říká na začátku desatera důležitých životních zásad, které mají člověka vést ke svobodě a k cíli, který Bůh nabídl. V bibli se o nich prvně píše ve chvíli, kdy Boží lid opravdu má za sebou útěk z otroctví a putuje neko­nečnou pouští.

Začalo se těm životním zásadám přezdívat „přikázání“ a snad i proto je někteří lidé později začali vnímat hlavně jako zátěž (tak jak to mají se všemi příkazy a zákazy, jež jim přijdou obtížné nebo zbytečné). A hlídali se navzájem, jestli ta pravidla někdo neporušil. Jistěže porušil, jak by ne?

Ty zmíněné zásady mají člověka doprovodit k životnímu cíli, který za to stojí, a upozorňují na riziková místa, kde se dá zabloudit. Někdo na nich tu a tam zabloudí, to se stává. Tak ať se vrátí, to pozvání pořád platí. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, to já jsem tě vysvobodil z otročení.“

II.

Čas se nezastavil a životní okolnosti a jejich kulisy se v průběhu staletí měnily a pozdější generace vnímaly to s tím vysvobozením z otroctví trochu jako pravěk. Jako dávno překonanou událost, jež byla svého času důležitá, vlastně na dlouho, ale s dneškem nám nepomůže. Ne­třeba jim to mít za zlé, to k přicházejícím generacím patří, že považují za pravěk všechno, co bylo před jejich narozením, a od nikoho z toho dávnověku nečekají, že by mohl rozumět, co nás trápí dneska.

Lidé znalí lidské duše však potvrzují, že pro přežití lidského rodu jsou staří lidé a zejména babičky nepostradatelné. To proto, že vyprávěním a tím, jak žijí, prostředkují kontakt dnešní doby s tím dávným světem, kdy se dělaly stejné chyby jako teď, ale věřilo se, že už se dělat nebu­dou (protože svět bude mnohem lepší). Církev by mohla pro svět fungovat trochu taky jako moudrá babička, protože má v zásobě ty vůbec nejcennější životní zkušenosti a tradice, které vědí, že nás Bůh vede od všeho zlého, v čem žijeme, k cíli, ke kterému stojí za to jít. Ne že svět bude lepší, to asi nebude, ale že nás v něm Bůh nenechá bezcílně zabloudit. A tamty staré životní zásady nejsou přítěž ani bič, jsou upozorněním na riziková místa, kde se obvykle snadno bloudí.

III.

Jedno takové vyprávění, které o tom svědčí, mluví o době, kdy Boží lid došel po nekonečném trmácení do země, kde se mohl konečně usadit. Kdo čekal, že teď už to bude bez potíží, byl zklamán, protože problé­my budou vždycky a bude jich dost. Pamětníci si nejspíš vzpomenou na recept, jak se co řešilo kdysi. Možná vám to k něčemu bude, možná ne. Inspirace ze starých časů však k něčemu je: připomíná, odkud vlastně jdeme a kde je cíl. A že tam Bůh jde před námi.

„Bůh vám dal k životu zemi, kterou jste si ničím nezasloužili, dal vám přírodu, kterou jste nevymysleli a nevyrobili, dal vám šanci naplnit vztahy láskou a zařídil, abyste nemuseli nikomu dělat otroky, tak je nedělejte!“ To podle vyprávění řekl kdysi Jozue a lid mu odpově­děl: „Nikomu otročit nebudeme, patříme Hospodinu!“ Připojili k tomu pár vzpomínek, co všechno už zažili, a bylo z nich slyšet, že nejsou žádní hrdinové, co každého přemůžou, ani žádní chudáci, kteří pořád dokola někoho obviňují. Bylo z těch vzpomínek patrné, že jsou si vědomi, k jakému cíli jdou a že tam nejdou sami. A že pokaždé když do jejich příběhu vstou­pil Bůh, uviděli tam, kde byla slepá ulička, zčista­jasna schůdnou cestu. Moře se rozestoupilo. Zastavila se řeka. Neboli: byli jsme v pasti, už nebylo kam jít, a zase je.

IV.

Čteme to tak i na konci evangelia: tam, kde byla na programu už jen smrt a po ní hrob, zažili setkání s Kristem. Nezbavili se pochybností, ale to k víře patří: životní zázrak se nedá dokázat ani přesvědčivě vysvětlit, ale dá se prožívat, když jste k němu zváni.

Vzkříšený Ježíš učedníkům řekl: „Vypravte se ke všem, koho kde potkáte, a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ Naučit je všechno, co nám přikázal, to není totéž co dát jim ohlávku a uzdu. Přikázal nám přece to, co tu bylo od samého začátku: totiž že nás Bůh vysvobodil ze tmy a zařídil, abychom nikomu a ničemu nemuseli dělat otroky, tak je nedělejme. Což je odhodlání, které v praxi vůbec není snadné. V prastarém příběhu z pouště k tomu řekl lidem Jozue: „Na nikoho si nestě­žujte, sami proti sobě budete svědky, jestli to vzdáte.“ A aby­chom se nebáli, slíbil k tomu Ježíš, jemuž náleží veškerá moc na nebi i na zemi: „Jsem s vámi – teď a až do skonání světa.“

poslání a požehnání

Nejsme tu proto, abychom všechno prohráli, zmařili a ztratili (a už předem se báli, že to tak dopadne), nýbrž jsme na světě proto, abychom se chopili šance prožít život plný lásky a naděje.

Buďte přitom jeden druhému oporou,

těšte malomyslné,

nenechejte padnout slabé,

neshazujte ty, kdo si to vzali na starost a opravdu ji nesou,

přibrzděte ty, kdo to všechno nabourávají,

a mějte trpělivost s těmi, s kým je to opravdu těžké.

Sám Bůh pokoje se stará o to, abyste mu mohli patřit

i se všemi svými šrámy na duši a jizvami na těle i na pověsti, se všemi zklamáními i nadějemi, které prožíváte.

Zve vás k životu v lásce, kterou nás v Kristu zahrnul,

a je věrný: své milosrdenství vám neodejme. Amen.

Soubory ke stažení