Žalm 126: Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.

Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.

Otevřete-li Bibli, narazíte tam často na varování, že když se lid vydá na scestí, nedopadne to s ním dobře; když se místo na Boha spolehne na vratké opory, zle se mu to vymstí – zhruba takhle to v mnoha variacích vyjadřovali různí proroci. Čtenáři Bible se z toho měli naučit (nejen teh­dy, ale v kterékoli době), že když se hledá viník něče­ho zlého, měli bychom se mimo jiné kouknout také do zrcadla.

V Bibli je dlouhatánský příběh o tom, jak se část lidu ocitla v zajetí v daleké cizině, ostatní zůstali doma v zemi, které říkali zaslíbená, jenže jim vojáci pobrali a poničili všechno, co bylo cenné. Byl to šok a následoval pochopitelný vztek a nářek. Bibličtí proroci jim však už zas připomněli to koukání do zrcadla, když se hledá viník, abychom nebyli v pokušení všechno hned na někoho svést a sami se naparovat čistým svědomím. Ale přidali ještě něco moc důležitého, co je potřeba slyšet všude a v každé době: že žádné zlo nemá navrch nad boží lásku. Že i když je nejhůř, Bůh je blízko a podává ruku. Nespí ani nedřímá, stvo­řil tento svět (a moc dobře!) a ví o nás, ať jsme kdekoli a v jakékoli situaci.

Pak se jednoho léta na mapě velmocí děly velké změny, na trůnech nastalo střídání a novopečený perský král rozhodl, že tihle zajatci mohou jít domů, Bůh buď s nimi. A že jim Babyloňané mají vydat zpátky všechno, co u nich předtím nakradli.

Jeden z proroků toho pohanského krále dokonce nazval Hospo­dinovým mesiášem, což bylo neobvyklé a poněkud troufalé. Chtěl tím vyjádřit, že se boží záchrana týká úplně všeho, co prožíváme, a je tu pro konkrétní lidi. A že i ti nejmocnější mocní jsou pod boží autoritou a vládou. Samo­zřejmě ne všechno, co udělají, je z boží ruky – ale tvrdil, že tentokrát to z boží ruky bylo.

Když Hospodin úděl Sionu změnil, bylo nám jak ve snu, zpívali si lidé, kteří najednou dostali svobodu. Tehdy naše ústa naplnil smích a my jsme se radovali a všichni viděli, že s námi Hospodin učinil veliké věci. Hezká písnička, však ji máme v Bibli a můžeme se k ní při­pojit. O žádném perském ani jiném králi vysvoboditeli se v ní však nemluví. Ba ani se tam nezpívá o tom, že bychom se byli vysvobodili sami. To Hospodin nám změnil úděl (k lepšímu) a nám bylo jak ve snu.

Když se pátrá po viníkovi, v zrcadle ho nikdo nehledává. Zato když se slaví a mluví se o zásluhách a statečnosti těch, kdo trpěli, to jdou zrcadla na dračku, každý se v něm rád zhlédne, aby viděl hrdinu. Boží proroci však upozorňují, koho to v tom zrcadle vidíme: není tam vidět ten, kdo nás vysvobodil. Zato je v něm vidět člověk vysvobozený, k radosti stvořený a životem obdarovaný. Kdyby se chtěl ten či onen vládce chvástat svými zásluhami, když se věci daří, svalovat vinu na jiné, když se nedaří, a těšit se na vděk a na pomník, byl by trapný: neza­chránil nás perský král či kdokoli podobný, zachránil nás Hospodin. Proto ta radost a smích: že s námi Hospodin učinil veliké věci.

Perský král tedy vydal rozkaz a vše se tentkrát dalo do pohybu. Boží lid může jít domů, smějí si vzít, co jim kdo předtím zabavil, a mohou doma obno­vit zbouraný Hospodinův chrám.

Král měl zajisté svoje důvody, proč to nařídil zrovna takhle. Bibličtí proroci ty důvody moc nestudovali a vyjádřili to všechno po svém: že totiž “Hospodin vzbudil jeho ducha”; takže ať tím král Kýros sledoval cokoli, Bůh se postaral, že zrovna tohle bylo teď k dobrému.

Zajatci mohou vyrazit, avšak nepůjdou domů všichni, někteří o návrat do zaslíbené nestojí. Není to ostatně jejich povinnost a není to ani zrada, kdo chce, může tady zůstat, třeba se jim tu žije líp. Odešli jen ti, “jejichž ducha probudil Bůh, aby stavěli Hospo­dinův dům”. (O buzení duchů je tu řeč překvapivě často.)

Co měl kdo za lubem a co ho k tomu vedlo, těžko říct. Tím se boží proroci nezabývají. Pro ně je to prostě tak, že děje-li se skrze lidi něco dobrého, bude v tom mít prsty ten jejich probuzený duch (jinými slovy: to Bůh je k tomu nějak povolal a přivábil). Ale jestli něčí duch tvrdě spí, co s tím naděláte? To máte, jako když suché kosti potáhnete šlachami, svaly a i kůží, třeba je i do práce, na nákup nebo do hospody vypravíte, ale když tomu chybí duch od Pána Boha, života se v nich nedohledáte. Aspoň ne toho života s velkým Ž, co nás k němu Bůh láká a volá. Chodí to, mluví to, fyziologické funkce v pořádku, ale když to promluví, slyšíte, že ke svobodě a k životu to má na míle daleko, pořád jen nářek, a naděje žádná. Zatímco člověk, jehož ducha Bůh probudil, zpívá: “Když Hospodin změnil náš úděl, bylo nám jak ve snu.”

Bylo nám jak ve snu, prozpěvovali si, ale ze sna se člověk jednou probe­re, protože ve snu se pořád žít nedá. Někteří lidé pak dokola opakují, že “takhle si to teda nepředstavovali”, ale to není žádné pře­kvapení, ve snu to prostě bývá všechno jinak. Kromě zklamání, že o návrat domů nestojí úplně všichni, tyhle vysvobozené poutníky mnohem víc zaskočilo, že doma nejsou vítáni. Těšili se, že navážou na to, co bylo před padesáti lety, ti doma však byli o padesát let dál – tohle soužití nebude jedno­duché, takhle si to tedy v tom snění rozhodně nepředstavovali.

Hospodin náš úděl změnil, učinil s námi veliké věci, bylo nám jak ve snu, samá radost – taková je startovní čára, ale startovní čára není ještě cíl: k cíli musíme teprve usilovně běžet, čeká nás náročný životní běh přes překážky. Cosi takového poutníci brzy zjistili. Však ta písnička, jak nám Hospodin změnil úděl k lepšímu, pokračuje vlastně docela překva­pivě: prosbou Hospodine, změň náš úděl.

Asi už věděli, koho to vidíme v zrcadle, když se do něj podíváme. Člověka vysvobozeného, jemuž Hospodin záchranou změnil úděl. Jenže když hledám viníka, který to zase jaksi zkazil, taky ho tam uvidím. Pane, nenechávej mě v tom samotného, Hospodine, změň náš úděl!

Dejme tomu, že je to obraz celého našeho života a křesťanského přebývání. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. Apoštol Pavel to napsal jinak, a přece podobně: „Upaluju jako o závod, načež zjišťuju, že jsem do cíle přijat, i když jsem jej sám nedosáhl.“

Píše se rok 2020 a dvakrát do zpěvu nám zrovna není. Kdo zavinil epidemii koronaviru a jak z ní ven, to nevím, ale na Boha a na Boží tresty bych to nesváděl. Chvástání, jak to zvládá­me, ani nářek, jak nezvládáme, by nám proroci jako dobrý recept asi nedoporučili – to spíš to zrcadlo, v němž sice neuvidíme zach­ránce, zato uvidíme toho, na koho Bůh ani ve velké nouzi nezapomíná.

Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet, zpívali si v Bibli vysvobození poutníci – ti, co předtím vykřikovali “všechno špatně” a “naděje už není”, jenže pak zjistili, že když se do věci vloží Hospodin, ztraceni rozhodně nejsme a naděje je živá a pevná. Bez slz a bez značného úsilí se to v životě někdy neobejde, ale když se do věci vloží Hospo­din, nebude dobrá setba zbytečná a marná a sklizeň přijde a bude stát za to.

Požehnání:

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství (nad zlem, nad zoufalstvím, nad námi samými). Spatřili jsme to na případu Ježíše Krista, jenž nezůstal poddán smrti a její moci. Sestoupil do pekel, a co čert opravdu nechtěl, Boží moc a lásku přinesl Kristus i tam. I do našeho světa, kde si lidi dělají peklo (sami sobě i navzájem) i bez pomoci čertů nebo koho.

Království Boží přichází mezi nás – a tak tedy, lidé Bohem milovaní, buďte pevní, nedejte se ničím jen tak zviklat a vystrašit, a co se týče Boží lásky a spravedlnosti, kterou máme přijmout a předávat dál – v tom buďte stále horlivější, vždyť víte, že tahle vaše práce není v Pánu marná.

Chvála buď Bohu, který nám tohle všechno dopřává a dává. Amen.

Soubory ke stažení