Advent není jen předmluva Vánoc, ale má ještě i jiný obsah a význam. Týká se trápení, které lidi mají a těší se, že to bude lepší. Tomu se říká naděje a ta s adventem souvisí. Spojovali si tu nadějí i s něčím, čemu se začalo říkat poslední soud (to pro případ, že by jí to moc dlouho trvalo – tak aby bylo zřejmé, že trápení nebude trvat navěky, a taky aby bylo jasno darebákům, že na ně jednou dojde). Poslední soud znamená, že spra­vedlnost přece jen vyhraje. Člověk si není jist, má-li sám namířeno mezi zachráněné nebo mezi odsouzené, ale naděje se říká tomu, že věříme, že se ke slovu dostane Boží dobrota a milosrdenství. Naštěstí.

Jsme tu na světě jen na pár let. V dětství to člověku nepřijde, ale na stará kolena koukáme, jaký to byl fofr. Stavíme si svůj životní dům, stavíme jej z materiálu dobrého i mizerného – a jednoho dne se ukáže, že všecko, co jsme budovali, snadno může vzít za své. A že člověk je především uzel vztahů. Vztahy s blízkými nás drží před samotou a před smutkem (o to větší škoda to je, když smutek naopak přinášejí). A pak je tu ještě vztah k Bohu a ten je úplně nejdůležitější – protože na něm závisí i to, jak mám nebo nemám rád sám sebe – to totiž velmi ovlivní ty ostatní vztahy a vlastně všechno v mém životě. Blaze tomu, kdo si od Boha nechá říct, že ho Bůh má rád. Ono to našemu životu dává mnohem pevnější základy, než by se zdálo.

Hele a kdy to poslední rozuzlení přijde a jak poznáme, že už je čas? ptali se učedníci. Dívali se přitom na honosný chrám – na dům, který jsme my lidé Bohu postavili, aby měl kde bydlet. Jenomže z baráku, který Bohu postavili lidé, nezůstane jednou kámen na kameni. Ostatně ten dům je tu hlavně pro nás – Bůh se bez něj obejde.

Z ničeho, co vybudovali lidé, nezůstane kámen na kameni: to proto, že se zas a znovu postaví jeden národ proti druhému, děti proti rodi­čům a všichni proti všem a zbytek dokončí živelní pohromy a všelijaká neš­těstí. Stačí malý virus a život se zadře – a strach, který se přitom lidí zmocní, zkouší dorazit zbytky naděje, jestli ji ještě mají.

“Nejsou tohle ta znamení, že už to vypadá na konec světa?” přemítali učedníci. Ale Ježíš zavrtěl hlavou: “Takovéhle pády lidského velikášství a kruté případy utrpení, bolesti a neštěstí, ty tu vždycky byly a vždycky budou (nevydrželi bychom je, kdyby Bůh to trápení nezkrátil). To nejsou znamení konce, to jsou naopak znamení, že zatím nic nového pod sluncem, vše při sta­rém.” Pozorně té Ježíšově odpovědi naslou­chejme. Je-li vám až úzko ze všeho zla, jež se děje, neznamená to konec. Je to jen znamení, že je pořád všechno při starém. Proto se taky v kostele říká, že budeme zpívat nové písně – nejsou nové datem narození, ale tím, že v nich už právě není všechno při starém. Nové je v nich to, že už nás – jak o to prosíme – Bůh zbavuje od zlého a my můžeme být u toho.

“A kdy to definitivně nastane?” ptali se učedníci a Ježíš jim odvětil: „Copak já vím?“, protože to ví jenom Otec v nebesích a nikdo jiný. Lidi si budou muset vystačit s tím, že předzvěstí či znamením dobrého konce je každý okamžik, kdy zlu nedovolíme, aby v nás zaparkovalo, a musí vycouvat. Že na to většinou nemáme, abychom zlo přemohli, to je fakt, ale jakési řešení by tu bylo: Syn člověka, zvaný též soudce živých i mrtvých, přináší do našeho světa Boží lásku – jako světlo proti temnotě a jako odpuštění těm, co jim chyběly síly. To je advent. I tato naše generace to zažívá. Jestli zažijeme konec světa, to nevím; ale Boží lásku zažíváme určitě.

Ježíš učedníky vyzval, aby se měli na pozoru a aby se ničím, ani narůs­tající tmou a zlem, nedali splést. Dejte si pozor, abyste nesedli na lep někomu, kdo vám slíbí osvícení a posvícení a pak vás povede do ještě větší tmy, než v jaké jste teď. Bdít a mít se na pozoru bývá někdy nad naše síly, ale Bible k tomu nabízí důležitou ilustraci. Na samém konci Ježíšova příběhu, když už to spělo k ukřižování a vítězství zla se zdálo úplně hmatatelné a Ježíš se o samotě modlil, měli jeho učedníci bdít a měli být obzvlášť ostražití. Ale jediný, kdo v tu chvíli bděl, byl nakonec Ježíš sám. Tak je to vlastně se vším a vždycky: že člověk zápasí (nebo by měl), ale jeho dílo za něj dokončí Bůh. A právě díky tomu, že to dokončí Bůh, může světlo vyhrát, i když se zatím zdá, že tmy spíš přibývá.

Ježíš tenkrát učedníkům rozhodně neřekl, že všechno dobře dopadne. Nebyla by to pravda, však ani pro něj to nedopadlo nijak přívětivě. Ale upozornil je, ať se mají na pozoru. A tak se máme na pozoru (někdy hodně a jindy tak moc ne) a stavíme si svůj životní příbytek (ze vzácných a odolných stavebních kamenů i z pomíjivého šuntu) a životem nás provází zprávy o událostech, o kterých bychom raději ani neslyšeli. Musí to být, protože na zlo jsme krátcí, ale není to ještě konec, to je jen známka, že je vše při starém. Znamením konce je něco jiného, třeba každá událost, kdy musí zlo ustoupit (však se na tom můžeme podílet) – a ono se to děje: děje se to i v neokázalých a nenápadných chvílích, asi jako když zjara raší listí na ratolestech.

Náš pán přijde soudit živé i mrtvé (nikdo kromě něj tu pravomoc nemá). Advent je doba očekávání, která to připomíná. Po křesťansku si k tomu připomínáme i to, že s jeho příchodem úzce souvisejí vánoce: přišel do našeho světa a království Boží s ním vstoupilo mezi nás.

S každou rozsvícenou svíčkou na adventním věnci by v duších mělo být víc světla a víc naděje (ačkoli neúnosných břemen člověku neubývá). Ježíš neřekl, že úplně všechno dopadne dobře – ale že jsou okamžiky, kdy Boží kralování nad tmou převáží; a to jsou znamení toho, co Bůh připravil. A že si tento pohled na věc nemáme nechávat pro sebe.

Díky, Pane, že se smíme těšit na tvou milost, a ne na katastrofu. Amen.

Člověk by měl někdy chuť vzít všechno do svých rukou a vystřídat tě, Bože. Prosíme, nedovol to a vládni nám svou milostí a pravdou.

Člověk by měl někdy chuť se vším skoncovat, všechno vzdát a do ničeho se víc nepouštět. Prosíme, nenech nás padnout do zoufalství a podepři nás nadějí.

Člověk by někdy měl sto chutí zlomit hůl nad lidmi, kteří ho něčím zklamali nebo dokonce zradili. Prosíme, dopřej nám své odpuštění a nauč a přinuť nás ho předat našim viníkům.

Člověk si někdy vůbec není rady, netuší, kudy kam, co je lepší a co horší. Prosíme, Bože, sviť nám na život svým slovem a uč nás žít vírou, která umí doufat v tebe.

Prosíme tě společně: Otče náš...

A teď už je čas, abychom se zvedli a vyrazili ven z kostela žít svou víru uprostřed světa, abychom se sebrali a slovy i činy šli světu zvěstovat, že Boží pokoj a láska nejsou z říše snů, ale že jsou zcela skutečné.

A tak ať Bůh, pro něhož i noc je světlá stejně jako den, řídí naše kroky po cestě, po které jdeme. Ať je Bůh s námi i tehdy, když se zastavíme k odpočinku, a kéž nás podpírá svou rukou.

Ať Bůh, jenž zná naši cestu, je s námi v každé chvíli a kéž se nám pro každý den stává jeho přítomnost skvělou zprávou, kterou můžeme sdílet s lidmi kolem nás. Amen.

Soubory ke stažení